TRUT
Když nocí zamlklou šum stromů prastarých
zní jako temný hlas, pln kouzel, plný děsu,
jímž čarodějky zvou v kruh zlatý mocí svých
jinochy bezelstné v omamném temnu lesů,
vycházím chor a stár o šíji shrbené
do háje svatého, kde dřímou věční bozi,
bych z jejich zdrojů pil zas’ vody studené,
své srdce ukojil, jež smrti tmy se hrozí,
v přehořkých mukách zřel svou tvář, jež vadne již
a žloutne jako list, kdy jeseně dech zmrazí
zem’ v parnech znavenou, a cítím, kterak blíž’
jde ke mně nicota lstně jako skrytí vrazi.
A přece, tato tvář! – kdys’ úsměv prvních jar
byl květem jejích úst, jež v cudném osamění
do chvíle poslední svůj střežila si žár,
neznajíc polibku ni slasti opojení,
zrak tento plamenný, jenž nikdy nehledal
pohledu ženina, rosného jeho třpytu
122
ni krásy kadeří jenž nedbal, blesky slal
jen v řady hrdinův a v čirém hořel svitu
jak oheň pravěčný, byl kdysi pýchou mou,
že šťasten v kráse své, jež jako zlato ryzí
ohnivě planula dnů mojich pustinou,
jsem chmurným žencem byl, jenž hluché klasy sklízí...
Ni květům nešeptal jsem jména ženy své,
kouzelnic neptal se, jak srdce její zmoci;
jak nyvé pozdravy večery vábivé
před mými zraky šly a truchle tiché noci.
A vzbuzen v půlnoci, na loži studeném
přepaden úzkostí had chladný jsem se svíjel
bolestí samoty a vzbouřen žhavým snem,
jenž prchal přeletně a ve tmách spánku míjel,
jsem nesnil o ženě! A když jak vítěz spěl
jsem na Vyšehrad pak, kdy lítou saň jsem zabil,
hled dívek cítil jsem, jak na mém čele lpěl,
zrak horce vznícený, jenž žádal mne, a vábil,
123
leč chmurné nitro mé, jež nepřálo si víc’
než vítěziti vždy, v den kterýs’ v žasu vzplálo,
mé tělo chvělo se a horkem žhnula líc
a srdce vzbouřené se zmítalo a lkalo.
Květ krásy přízračné můj spatřil tichý hled,
já mnil, že měsíc zřím, ó ženo Přemyslova,
jak dítě zděšené jsem před tebou stál bled,
jat krutým šílenstvím, jež věčně duch můj chová.
A strázní neznámou jak divým větrem hnán
jsem k tobě vracel se ze hlubin lesů tmavých,
pak v tichu slídil jsem, bych skryt a nepoznán
vždy tebe sledoval a nadějí pln žhavých
bych strhal bílý šat a tebe v náruč vzal
a prchal divoce... Však poklidná a tichá
jsi kol mne kráčela, jas mdlý ti v čele plál
jak matce knížete, jenž pod tvým srdcem dýchá.
A posléze jsem zřel, jak bílé tělo tvé
vzplanulo v plamenech, a žreců zpěv jsem slyšel.
124
Noc smrti černější závoje střela své
nad hájem posvátným, kam za tebou jsem přišel,
bych našel popel tvůj, tvým kouzlem opojen
bych o tobě pak snil... Den každý bloudím tady,
kde chodívala vždy. Ach, zpěvný ručej ten
zrcadlil její tvář, kdy teď, ó plný zrady
mou zjevuje mi líc, jež stárne v vzpomínkách,
líc nemilovanou, žen ústy nedotčenou,
zrak touhou osleplý, rtů zvadlých zbledlý nach
a vetché tělo mé, jež nepoznáno ženou...
A smrti pustý van, jenž chvěje hlavou mou,
jenž volá žíznivě, mne v chmurné chvíli děsí
jak hrůza porážky! – – – Pohlcen sirou tmou,
ó ženo knížete, tvé jméno volám lesy,
by v údy vadnoucí vracelo sílu zas’,
by plálo na rtech mých jak zařikadlo smrti,
by v černou nicotu rozžehlo bílý jas,
bych v ohni jeho plál do chvíle, jež mne zdrtí...
125