Sladká balada dětská

Rudolf Medek

Sladká balada dětská
Matka zdřímla na úsvitě... Od večera tiše štkala, vzpomínala... vzpomínala... očka modrá, ručky bílé, radostné a sladké chvíle, úsměv přečistý a něžný, čela jas a poklid sněžný... Dítě! Nedotčené, svaté dítě! Matka zdřímla na úsvitě... Tiše spí... Stesk utrpení na tváři dlí pomučené, krásu ve stín truchlý mění, nad čelem mrak smutku klene. Tolik jsme se milovaly... tolik jsme si povídaly... zpívávaly, tancovaly, s míči hrály, kolo hrály, slunce, měsíc, hvězdy plály nad námi – a celý svět proměnil se v květ... Ale teď, slyš, co to jest? Na dveře – buch! Malá pěst buší, buší: otevřete! Já to jsem, já... Boží světe, 12 táto, mámo, všichni vy, proč ten pohled bázlivý? Posílá mne ta má svatá, posílá mne samo nebe: Jdi jen, jdi, děvečko zlatá! Matičku tvou srdce zebe, oči pláčem umučeny, táta mlčí, ruce svírá, mlčí, mlčí – omráčený, jen ty slzy mámě stírá; v dálku hledí oba temnou, v nebesa jich pohled zírá... Řekni jim, že jsi tu se mnou, s otcem svým i s otcem jejich, s otcem všech laskavých lidí, i těch, kdož se za mne stydí, těch, kdo hynou v beznadějích... řekni jim, že není stínu mezi světem jich a tvým, společně v mém spíte klínu spravedlivým spánkem svým... řekni jim, že není viny, jež by nesmířená, zlá, jako ostří širočiny jejich srdcem věky šla, není žalu, jenž by v jitru v šťastné rose neroztál, smutku není, jenž by v nitru srdce k zkáze přikoval... řekni jim, že není noci, jež je lidským přízrakem, 13 ani tmy, pekelné moci... Světlo – světlo věčné jsem! Řekni jim, že jednou vstanou v nejskrytější kráse své, a vítěznou projdou branou v moje světlo nesmírné, ale dnes již v utrpení, jež dá srdci statečnost, tvář má daleka jim není, láska má jest jejich host: dnem i nocí, dnem i nocí přispěchá jim ku pomoci! Jdi jen, jdi, holčičko zlatá! Těm, jež svět a tělo drtí, řekni pevně slova svatá: není smrti! není smrti! – – – Zde jsem, mámo, zde jsem, táto, vaše, znáte-li mne, zlato! Celý den van křídel mých kol tvých skrání dumavých šumí, táto! V srdci tvém jak při krbu hřejivém píseň svoji zpívám, mámo! Zdaž je oběma vám známo, že v chod váš a v každý krok můj se mísí drobný skok, na lože když uléháte, po svém boku že mne máte, a když spíte, vaše sny k vodám rajským v lučiny 14 napájeti vedu já jak jehňátka bázlivá! Zde jsem, mámo, zde jsem, táto: polibte své dítě za to! Polibek ten navždy spojí ducha Věčnosti a vás, jiskra boží, jež je v nás, nikdy nás už nerozdvojí, jediný života hlas zaléhá v náš den i v sny, nekonečný, nesmírný. Zde jsem, maminečko zlatá, vidím, jak tě láska drtí... ale slyšíš slova svatá, šumí, jako květ když střásá na tvé čelo věčná krása: není smrti, není smrti! Od úsvitu až do rána co tu bylo objímání, laskání a radování... tolik jsme se milovaly, tolik jsme si povídaly, s míči hrály, kolo hrály, zpívaly a tancovaly – až poslední hvězdy vzplály slunci vstříc v ohnivé dáli. Ráno matka tiše vstala, vzpomínala... vzpomínala... celý den se usmívala! 15

Kniha Láska a smrt (1925)
Autor Rudolf Medek