Láska a smrt
S hvězd nočních sestupuji... Jako vesmírný stříbrný prach, vířící nekonečností, v každé částici nesu Věčnosti duši – a padám do žhavého lidského srdce. Jiskra boží, z níž veliký požár bývá, símě neviditelné, chvěji se útlým životem, klíčím, rozněcuji studenou hmotnou bytost v zázrak boží! Náhle mění se celý okrsek země, v něm jako ohnisko tiše hoří tajemný střed, tajemný bod, zrcadlo boží: srdce člověkovo. Náhle zvlní se celý okrsek země nesmírným, prudkým životem. Zardí se bledé věci a zhoustnou barvy slunce, měsíce, země... květy nejrudější a nejpyšnější vyvstanou z chudé hlíny, žebráci zbohatnou... Jaký proudný a jiskřivý ruch! 9 Oč mocněji zpívá jitro, poledne, večer, skřivani denních chvil, oč tišeji zpívá noc a tma, lkavého stesku slavík! Tak se naplňuje vrchem kypivý pohár, číše života. Tak srdce bije rušně, lačněji svítí oko, vůkol skrytá krása vystupuje, a zde, v kořání bytosti, zraje síla nepoznaná... Hle, to jsem já. Od věčnosti jediný oheň nepřetržitý, proudící nekonečnostmi, pravěky, jako z živé tvůrčí sopky ze srdce božího – do věčnosti! A kdo jsi ty? Klamivé slovo lidské v ponurost bledou přiodělo tebe, obraz chmurný! Šílenou úzkost hmoty osiřelé propůjčilo vyzáblé tvé tváři! Kdo jsi, chimaero, zrozená v duši slabých, matný a směšný dětí přelude? Loutko z hadříků, civící velikým pohledem smutným v prázdno? Strašák žalostný mezi makovicemi – nakláníš truchlou hlavu: jsi... nejsi... 10 Slyš, dozněl zvon ve vsi na zvonici. Smutné jsi, tělo mé, řekla duše. Večer se blíží, přichází noc... Večerní zvon! A jako dnes a jako včera tak zítra zavolá jitřní zvon. Bez konce bude vyzváněti, bez konce... Nad hřbitovem mé slunce vstanevstane, nad krajem vzplane horký můj den. Jako červnový v sadě květ životem zardí se celý svět. I ty, duše, jíž včera zemřelo tělo, v nesmírně sladkém náručí mém po celém světě široširém rozleť se, vol si a na věky žij! Nevěř, ty živote, v bleďounkou sestru: Smrt jest jen dílo člověkovo. Ale ty, živote, dílo boží, ale ty, duše má, dílo lásky, rozleť se, vol si a na věky žij! 11

Sladká balada dětská
Matka zdřímla na úsvitě... Od večera tiše štkala, vzpomínala... vzpomínala... očka modrá, ručky bílé, radostné a sladké chvíle, úsměv přečistý a něžný, čela jas a poklid sněžný... Dítě! Nedotčené, svaté dítě! Matka zdřímla na úsvitě... Tiše spí... Stesk utrpení na tváři dlí pomučené, krásu ve stín truchlý mění, nad čelem mrak smutku klene. Tolik jsme se milovaly... tolik jsme si povídaly... zpívávaly, tancovaly, s míči hrály, kolo hrály, slunce, měsíc, hvězdy plály nad námi – a celý svět proměnil se v květ... Ale teď, slyš, co to jest? Na dveře – buch! Malá pěst buší, buší: otevřete! Já to jsem, já... Boží světe, 12 táto, mámo, všichni vy, proč ten pohled bázlivý? Posílá mne ta má svatá, posílá mne samo nebe: Jdi jen, jdi, děvečko zlatá! Matičku tvou srdce zebe, oči pláčem umučeny, táta mlčí, ruce svírá, mlčí, mlčí – omráčený, jen ty slzy mámě stírá; v dálku hledí oba temnou, v nebesa jich pohled zírá... Řekni jim, že jsi tu se mnou, s otcem svým i s otcem jejich, s otcem všech laskavých lidí, i těch, kdož se za mne stydí, těch, kdo hynou v beznadějích... řekni jim, že není stínu mezi světem jich a tvým, společně v mém spíte klínu spravedlivým spánkem svým... řekni jim, že není viny, jež by nesmířená, zlá, jako ostří širočiny jejich srdcem věky šla, není žalu, jenž by v jitru v šťastné rose neroztál, smutku není, jenž by v nitru srdce k zkáze přikoval... řekni jim, že není noci, jež je lidským přízrakem, 13 ani tmy, pekelné moci... Světlo – světlo věčné jsem! Řekni jim, že jednou vstanou v nejskrytější kráse své, a vítěznou projdou branou v moje světlo nesmírné, ale dnes již v utrpení, jež dá srdci statečnost, tvář má daleka jim není, láska má jest jejich host: dnem i nocí, dnem i nocí přispěchá jim ku pomoci! Jdi jen, jdi, holčičko zlatá! Těm, jež svět a tělo drtí, řekni pevně slova svatá: není smrti! není smrti! – – – Zde jsem, mámo, zde jsem, táto, vaše, znáte-li mne, zlato! Celý den van křídel mých kol tvých skrání dumavých šumí, táto! V srdci tvém jak při krbu hřejivém píseň svoji zpívám, mámo! Zdaž je oběma vám známo, že v chod váš a v každý krok můj se mísí drobný skok, na lože když uléháte, po svém boku že mne máte, a když spíte, vaše sny k vodám rajským v lučiny 14 napájeti vedu já jak jehňátka bázlivá! Zde jsem, mámo, zde jsem, táto: polibte své dítě za to! Polibek ten navždy spojí ducha Věčnosti a vás, jiskra boží, jež je v nás, nikdy nás už nerozdvojí, jediný života hlas zaléhá v náš den i v sny, nekonečný, nesmírný. Zde jsem, maminečko zlatá, vidím, jak tě láska drtí... ale slyšíš slova svatá, šumí, jako květ když střásá na tvé čelo věčná krása: není smrti, není smrti! Od úsvitu až do rána co tu bylo objímání, laskání a radování... tolik jsme se milovaly, tolik jsme si povídaly, s míči hrály, kolo hrály, zpívaly a tancovaly – až poslední hvězdy vzplály slunci vstříc v ohnivé dáli. Ráno matka tiše vstala, vzpomínala... vzpomínala... celý den se usmívala! 15

Poselství
Proto Jsi byla tak krásná, že tichá i veselá duše lesů těchto, lučin a rolí a strání se vtělila v Tebe. Proto Jsi byla tak krásná, že toto nebe, chvílemi jež je tak blízko, toto veliké modré zrcadlo hor ve Tvých se zhlíželo očích. Proto Jsi byla tak krásná, že’s měla zářnou hlavu zlatovlasou, tvář rodu, již viděl zázračně Manes... Hle, paprsek světlý, v němž se obráželo slunce mé země! Proto Jsi byla tak krásná! Jakže bys tedy mohla zapomenout na mne, na nás, na smavou zemi, jež Ti pozemský, zářný šat stkala z tajemných sil svých k větší Tvé slávě? Jakže bys tedy mohla teď zapomenout na obraz vroucný, jenž důvěrně skryl se na dně Tvých očí, na dně Tvé duše? Na veliký, smutný bratrský kruh vás minulých, vás příštích – i nás živých... rvoucích se... bloudících... teskných... 16 zde dole, zde dole – jakže bys mohla zapomenout? Jak závratně rychle a tiše spěješ v ohnisko skvoucí spravedlnosti! Nekonečnostmi, věky letíš prostorem, jenž nemá míry! Jak se vzdaluješ, jak se Ti ztrácím! v kapku vesmírné rosy se mění nebohá země v dohledu Tvém: kapka, jež rychle se vypařuje! A přece se chvěji a prosím za ni, za Tebou posílám rychlého posla horoucné modlitby své: V ohnisku skvoucí Spravedlnosti před velikou Soudcovou tváří za spásu duše země i rodu, obraz jejíž tam přineseš v sobě, vzývej a pros! Je nám tak třeba proseb přečistých dětí... vroucnosti jejich nepřemožitelné... přímluvy čisté a silné... By odtud vzešla vláha v kořeny bytosti naší, pro niž nadchází okamžik jednoho potřebného: síly a čistoty duší! 17

Pro velikou lásku
Pro velikou lásku k Tobě toto srdce dosud bije... pro velikou lásku k Tobě toto srdce dosud žije... Míjí den a noc přechází, měsíce mdlý srp zachází... zas je den a zas je noc, spánku tma a žití moc, světlo – stíny, úsměv – žal, den a noc... Propast nebes nade mnou – ale Bůh mne s hroudou spial, k skále její přikoval dnem i nocí... v dálku hvězdnou, tajemnou bych svou duši vysílal dnem i nocí... by se odtud vracela tajným štěstím zardělá dnem i nocí... A to vše Jsi Ty, Jsi Ty! Hvězdo, jež nade mnou svítáš, slunce, jež mé jitro vítáš, bludičko v mhách večera, 18 luzný sne, v růžích zoře rozvitý! Vím, že kol mých skrání duje Tvého světa nádhera, že Tvůj duch zde poletuje nad včerejšek živější, nad minulost slavnější! Tak se skláníš k ústům mým malým rtem svým růžovým: nejsi mrtva, vím to, vím! Hvězdo! Slunce! Luzný sne! Rci, zda cesta daleká, jíž Jsi šla, ach, jíž Jsi létla v paprscích věčného světla – nepoděsí člověka? Duše, hříchy světa štvaná, hlínou země zatěžkaná, zda se soudu nezleká? Ach to znám: vím, to Jsi Ty! Bezemračný posel Boží! Na mém srdci ležíš tiše v noční chvíli – z temnoty světlo náhlé, jež se blíží ke kořenům duše mé, se mnou věrně v spánku dýše, se mnou bloudí v světa hloží, v pouště země studené... Moji hříšnou, tvrdou ruku drží v malé ručce své, moji zkrvavělou ruku! 19 Z bran temnoty pozemské v čiré dráhy světelné ručkou pevnou vede mne dítě mé! Pro všechny je místo zde, kdo z tmy noci odejde, tiše dí a usmívá se. Pro všechny má místa dost boží lásky nesmírnost, tiše dí a usmívá se. Pro všechny je z míru stkán spravedlivý boží stan, tiše dí a usmívá se. Den a noc, úsměv a žal, jímž tě Pán můj přikoval k hroudě tvé a k skále tvé, sílu k cestě daleké propůjčí ti, táto můj, povedu tě, budeš jist! zdráv a silen, v domov svůj se mnou, jíž jsi podoben, navrátíš se čist, vykoupen! tiše dí a usmívá se – – – Jestli toto srdce bije, dosud žije v shonu dne i v noční době – jen pro velkou lásku žije, pro velikou lásku k Tobě, pro velikou lásku... 20

Žena
Když jsem Tě po prvé viděl, vzdechl jsem: Jaká je krásná! Když jsem Tě za ruce držel, hořela’s: makový květ! A bývala’s kamelijí bledou i rudou. Však nejraději tam venku za léta v naší zemi šípkem jsi kvetla i zrála: bez trní nebyla růže! Ale ať den byl, ať noc, slunce, měsíc a hvězdy, vzdychal jsem: Jaká je krásná! Bůh mi dal, že jsem Tě viděl u prsu s dítětem bdít, ukolébavku zpívat. Bůh mi dal, že jsem Tě viděl se slunce východem vstát, s chorálem ptáků zpívat. Nikdy jsi, má milá, nezpívala, den boží nikdy tak nevítala. Bůh mi dal, že jsem Tě viděl, Tvou hlavu tmavou a tu hlavu zlatou: hvězdu i slunce! S dítětem v náručí za jitřní zoře na kouli zemské jsi stála, rozkvétala, rozkvétala. 21 K propastem vesmírným, bezdným vodám pyšně jsem děl: Co mezi nebem a zemí může být krásnějšího? Proč tedy, proč tedy, ženo smutná, v té chvíli, kdy bolest a utrpení sžehlo Tvé srdce a spaluje oči, proč na mne hledíš? Duše je jako spálený sad. Ohořelé jsou růže. Proč ale Ty, jak poražený strom smutná, jsi dnes, ach, dnes! nejkrásnější! 22

Bořitov
Na dosah ruky je tady nebe, řekli jsme v první den. Modré hory – hory modré, dálky nebetyčné, černé lesy – lesy černé, osamělých skal hladké lysiny, oblaka – hrady a zámky, naděje – sny, na dosah ruky nebe! Ty hory vysoké na stráži stojí tam hranice naší země, jako by za nimi nebyl už svět. Za nimi nebyl už svět! Na louce horské a na pasece trnka i jahoda vesele kvete, uzraje v jeseni ostružiní, konopka zpívá i houká sova, voní les, houba i země, a ty stojíš mezi tím kadeřavá – vše, co dal svět! Ty stojíš mezi tím kadeřavá, zpíváš si, zpíváš: Teče voda... Nahá zde stojíš, zlatá a bílá, v slunci, jež jistě chce zapálit ohněm ty vlasy, v nichž se vždy zhlíží. Ale pak přichází večer – a hvězdy. Ta první, ta největší, nejjasnější 23 ta že je Tvá? Po úzké pěšince v rudnoucím poli za ní se rozbíháš, v obilí mizíš, slyším, jak voláš jen: Tam! To by ses, děvečko, nacupala! Noc byla zlá, strašlivé jitro. Poslední s východem zhasíná hvězda. Poslední slovo, poslední slovo Tvé: Pá, pá, hvězdičky! Na dosah ruky je tady nebe... řekli jsme v poslední den! 24

Poušť
Dalekou, předalekou konal jsem pout. Za sebou nechal jsem lidi a města i oasy zelený kout. Nejdříve byl jsem jen sám a sám... Červené písky a nebesa černá! Pak jsem Tě pocítil po boku svém, duše věrná! V půlnoční hodině, jako vždycky, přišla jsi Ty – Ty malá a třetí. Odboj zná muž; hoře, pláč žena; usmířit znají jen děti. Proto v té chvíli vzplanulo nebe sněžením hvězd, poušť zkvetla v luh. Jistě, že stal se zde zázrak! Byl s námi Bůh?... 25

Aix-en-Provence Karlu Tomanovi
Po zimě, jež byla tak zlá, (nebylo strašnější zimy!) nedočkavě jsme volali jaro. I vyšli jsme na pout za básníkem. Básníku, příteli, řekni nám slovo, jež by nás potěšilo. Platany již tuší jaro, celá Provence se usmívá, sladká! „Celá Provence se usmívá, sladká, neboť jde vesna, země se otvírá, květy, jež zemřely, vstávají z mrtvých, mořský a čirý větru van nese i srdcím nejsmutnějším zvěst lásky z Provence. V hospodě malé, ve stínu starých zdí připijeme dnes, přátelé, tomu co neumírá. Platany již tuší jaro, celá Provence se usmívá, sladká, mistral je zlý, ale dnes nese na vlnách oblačných života žízeň, jež neumírá...“ A to je, básníku, příteli, slovo, jež bylo na počátku! 26

Návrat
I I
Bylo to před půlnocí. A sen tvrdý a těžký a němý stisk’ tělo a uložil v údy chladnou a bezduchou slabost. Nebylo nic než hluš, nicota, čerň... Před tím byl den, jak bývají dnové, den člověkův, úsměv a žal, naděje – hoře, sestry, jichž cesta je nekonečná od prachu země až ku branám Věčna, ale vždy za ruku vedou se tiše, nerozlučně! Před tím byl den, dnů přešlých hořčí, a hořcí ti dnové člověkovi nebyli naliti života šťavou jak réva v jeseni, ale přes okraj rmutné své číše slévali hoře, jež oslepuje, hoře nepoznané. Vy znáte však tíhu, jíž nelze snésti bojovníku ni světci, bez pláče jež se dusí kdes’ dole, rve nitro jak láva pracující. 27 Vy znáte však lidskou a slepou hrůzu, již vzbouzí chvíle, kdy odchází od vás ten, jehož jste právě nejvěrněji, nejvíce milovali. Znáte – a víte! Porozumíte! Před tím byl takový, takový čas... Ale teď, kdy den je jak olovo a každá hodina nové a nové okovy stesku na nohy, na ruce zavěšuje, jak Hamlet touží to ztýrané tělo jen spát... jen spát... Bylo to před půlnocí. A sen zahladil všecky stopy a znaky života. Ale dnes vím, ach, dnes však vím, že jsem byl velikým zářivým světlem probuzen, velikým světlem, velikým světlem! A malý a nicotný, slabý jak vlas byl život v té chvíli. Velikým byl však a vzrůstal nesmírně ještě a chvatně nachový, zlý a vzpurný ranec hříchů. Bylo to před půlnocí. Ne sen, ni život, ni smrt, leč pohled tam, za hvězdné nebe – 28 a veliké, veliké světlo! Ne sen, nic z prachu Adamova, však hořící keř! Probuzen, probuzen navždy z mrákot, a probuzen k světlu jak slepý z tmy, já tušil v této plamenné hodině Tvou spravedlivou tvář, Tvou milosrdnou tvář, ó Pane! 29 II II
Už ani nevím snad, zda jsem jak dítě na prsou svých ruce spínal... Už ani neznám těch slov, ni písničky, jež šly k Tobě z postýlky pacholíka, jenž z veliké rudé kathedrály, z kněží a sester černých a bílých měl jenom strach. Už ani nevím a nevzpomínám, kdy že to bylo, kdy se to stalo, že jsem Tě zapřel, ó Pane! Že jsem Tě zapřel, odehnal, proklel, že jsem tak radostně přitakal všem, kdož prošli mimo, říkajíce: Není Ho, není! Že jsem Tě zapřel a Tobě se rouhal, že jsem Tě zradil pro tělo, pro jeho bláznivý tanec při zemi pěkně, při zemi... I děli tehdy proroci slavně: Hle, život! A byl Jsi Ty, Ty jediný žhavý, bolestný, svatý, zdroji věčný a usmiřující života! Že jsem Tě zapřel? Že jsem Tě zapřel, ó Pane? 30 III III
Nebylo mnoho, čím mohla mne uvítat země. A sotva zde první ten lidský sen jak větru van rychle přešel, sirota dětství se hlásila lstivě. Jen s básní, se stránek školních a nevlídných knížek jsem snoval gobelin sladký mateřských loktů a něhy a lásky. Uprostřed dětí vždy sám a podivně jaksi vždy sám, a na polích krávy a husy jsem pásal, vždy sám a podivně sám, siroba-chudoba, nepěkný rým, ale živý a drsný jak pravda, chudoba-poroba, a oč hůř ještě... Ne, není nač vzpomínat muži, jenž uprostřed hrabivých dnů připraven k zápasu stojí, na jinocha, jenž snil sny krásné a plné touhy, jemuž se chtělo horce i lásky, i hříchu, i opojení. Mohl’s mu překážet, Pane! Mohl’s mu překážet, Pane? A bylo mnoho, čím mohla mne pohostit země. Vše toužil jsem vidět a znát, vše toužil jsem roztavit v srdci, jablko rozříznout každé a v každém najíti hvězdu! Zbabělec, děl jsem, kdo nechce být milován královnou krásy, kdo nechce se se všemi bít a nad všechny zdvihnout svůj štít! A přece jsem na konec vždy byl ve všem a všude tak sám, milován – nemilován, vždy lačnější života číše a vždy mezi všemi tak sám! A tehdy jsem nechtěl Tě znát a nechtěl nic o Tobě slyšet: nesluší se přec muži s ženami k nebesům lkát! A přece, ó přece, můj Bože, nadešel temnotný čas, kdy veselí rouhači kdysi byli teď zoufale němí. A tehdy, maní, či s nadějí vratkou? jsem pozdvihl lkavě svůj hlas: Bože, buď milostiv naší zemi! Mohl’s mne zamítnout, Pane? 31 IV IV
Div jsem si za klobouk nedal péro jak švarný myslivec. Nebezpečí a lásku! tak dělo dvacet pět let. Jak marnotratný synek toužil jsem raději žít s lecjakou havětí v dálce, než spadnout v domácí louž. Co může býti výše nad tento veselý svět? Kde jinde mohou kvést růže než v sadě a na ženských rtech? Osude, chytnem se v křížku! V střehu teď čekám tvůj skok! Ať žije život a země, láska a nebezpečí! 32 V V
A teď, kdy v bouři a v krvi topí se vířivý svět, aspoň líp, nežli jsme žili, můžeme umírat! Budeme umírat za Vlast, to jméno má veliký zvuk. Snad z naší krve vzejde budoucím svobody květ. 33 VI VI
Nic nebylo, než dni a noci, schýlené k zemi jak starci, k zemi, jež pila jen krev. Smrt kolem kol – a přece: Kdo by byl na Tebe myslel? Den příliš krátký byl a noc byla jak černý mžik! Minutami jak doušky pily se života zbytky. Sotva se’s o lidech, městech, mořích a zemích všech, před nimiž v chvatu jsi stanul, mohl jen zamyslet... Nemyslel’s ani na Vlast. Pro tu se’s mohl jen bít! A jako Niagara, tak vodopádem hnal čas! A přece to vím, a přece jsem tušil už tehdy, že se mnou Jsi! Ve vichřici smrti a v krvavé vidině bitev u mne Jsi stál! Tesknota stepí a bezměrná šíř Sibiře bílé a úzkosti divokých tajg, vznešenost mandžurských hor a hrůza vychrtlé Gobi, Čína a Nippon, veliký Tichý oceán s ostrovy, věčnost a sen! to Jsi byl Ty, to Jsi byl Ty! Nad propast Caňonu Jsi vedl mne, bych zřel velikost hmoty, již vydal Tvůj duch. I srázy velehor a velké vody světa, i města největší a barvy lidí všech: to Jsi byl Ty, to Jsi byl Ty! Líbeznost jezer italských dáš zřít znavenému zraku, vyhaslý Řím, osudnou Florencii a její těžký sen... 34 Chrámy a panthéony Tvých malých dobrých bohů, bohů lidí, zas moře, přístaviště středozemní dávná, odkud šly děti s palmami daleko k Božímu Hrobu. A jako květy, jež planou v prosinci na azurovém břehu, tak i ta Sahara, vždy táž a mlčící: to Jsi Ty, to Jsi Ty! A dnes to vím – a přece jsem tušil jen tehdy, že se mnou Jsi. A dnes to vím, a je mi, jak bych se vykoupal v světle, jako bych po dlouhé pouti posvátné dostihl řeky, očistné vody. Ach, dnes to vím, a přece jsem tušil jen tehdy, že vše, co mnou chvělo a po okraj plnilo srdce, to vše, čemu jsem nadarmo hledal vždy jména, Jsi Ty! 35 VII VII
A potom, potom, ó Bože, dal Jsi mi poznati lásku. A tu se ztrácejí slova: jen hudba a pláč a zpěv a štkání, jež plyne ze srdce, jež srdcem je zvonu, bijícím na poplach od jitra do noci: neboť není větší lásky nad tu, jež budí úzkost! Ten zšílevší strach ze ztráty, děs rozluky, jež může být dnes – zítra! Žena a muž a dítě jejich – a všichni jsou jedno od této chvíle. Proto se potkávají a poznávají se duše, aby společný stvořily osud. – – Bylo plno, plničko hvězd a byla mystická noc. A byla noc bezhvězdná, krutá a ráno pod okny mrtvé výrostek hvízdal... Bůh dal, Bůh vzal! Leč já jsem nevěděl nic a hoře mi vypilo srdce. I četl jsem všecky knihy. I o Tobě četl jsem knihy – to však Jsi nebyl Ty! 36 VIII VIII
Bylo to před půlnocí. A sen zahladil všecky stopy a znaky života. Ale dnes vím, ach, dnes však vím, že jsem byl velikým zářivým světlem probuzen, velikým světlem, velikým světlem! Nic z prachu Adamova – hořící keř! hořící keř! i tušil jsem v této plamenné hodině, Tvou spravedlivou tvář, Tvou milosrdnou tvář, ó Pane! 37

Úsměv
Veselý je svět, jenž víří vůkol, hřmí a zpívá, usmívá se... Z jara květ, plod rudý v jeseni i letní bouře divá: v kráse jiskřivý života ruch srší s šedivé hmoty... Jak luzné vězení pro smysly vratké stvořil duch! Veselý je svět a jako pohár vína skýtá horkému srdci opojení. Svět, jenž dionysskou nocí vítá tvé srdce za práh zapomnění, jenž rozkochán dí svůdně: Ber, jsem tobě celý dán, utrhni květ! Veselý je svět... Ale tato chvíle jako popel sopky zasypala veselý ten svět... 38 Kde jsou tvé tance a zpěvy? Není již nesmírných smyslných měst, ni moří a pobřeží kvetoucích, ni slunce, ni hvězd... A Jsi jen Ty! V podivné zásvětné modři vše svítá! A jako přízrak jsou lidé a zvířata, stromy a kamení! V hnědou a zimavou prsť se propadá vše, a jako v dětinské báji vše tuhne, chladne a kamení. Jako groteska smutná zledověl úsměv žen a všech lidí. Kde je, kde je ten veselý svět? Ah, Jsi jen Ty! A Ty jsi dnes živá a věčná a smavá, jako Jsi bývala na české mezi uprostřed lučního kvítí! Anděl! říkali vesničané, drsní a pozemští starci... Zřím Tě, jak stoupáš malýma nožkama s podivných nesvětských luhů, podivnou, nesvětskou v ručce kytičku. Zříš mne, jak teskný jsem, dětský, jak pýcha mi uniká z ňader, jak hledím na Tebe u vytržení, usměješ se? – – – A tu se proměnil svět! 39 Tichounké jarní večerní vání vzbudilo květ, třešňový květ, a v blaženém štkání radostí země se zapýřila, usmála se... Jako Ty! 40

Sacré Coeur
Jako tklivý bílý přízrak nad šíleným městem, jako zázrak, jímž dnes vzplála země božím gestem, mluvíš ke mně v této chvíli tiché, Sacré Coeur. Jitro – poledne – i večer, hučí město, ulice i bary, i ty vaše jazzbandy, dnešní mládenci! Jitro – poledne – i večer: na povrchu života se pění vlnka osudu, i smrt a zrod... Jitro – poledne – i večer... tkají – zpívají, jako v mythu i dnes sudičky o člověku. Jitro – poledne – i večer... Ale se všech stran a ze všech koutů, z oken všech, jež už se otvírají jako ústa, lapající vzduch, mluvíš ke mně, duše člověkova, nesmrtelná! Unaveno tělo jest i ruce, hruď i hlava, jež mi včera děla, kterak vřava 41 města nesmírného opojná je, žhavá, jediná, v níž věříš, člověče svých dní... Ale tělo zemřelo, když toto dělo... Hučí město, řeka, avenue i mosty, jako satan železná se rozkročila věž, vzpurně hledí k Bohu. Ale jaká hrůza! jaká hrůza, kdyby se všech stran a koutů nepromluvila dnes duše člověkova, nesmrtelná! Jako tklivý, bílý přízrak nad šíleným městem, jako zázrak, jímž dnes vzplála země božím gestem, mluvíš ke mně v této chvíli tiché, Sacré Coeur! 42

Písnička o bitvě u Verdunu
Nás nebylo sto, ni tisíc, ba ani ne deset tisíc. Zde i naproti, říká se, celkem million. Všichni jsme padli tváří k zemi na fortě Vaux, u „Mrtvého muže“, Douaumont nemoh’ nás spočítat. Však s námi padly i hluboké lesy, vysoké hory i pevné skály, jak od zlých neštovic pozobaná zůstala sirá, křídová země. Ti, kteří zůstali na živu, ještě dnes nevědí, kdo z nás byl vítězem. Proto jsme v tento červnový den, jasný den, slavný den, k obloze vyslali skřivana jenž zpívá. Vizte, jak chvěje se ve vysoku, jak šedý kámen, jenž vzlétl a ožil. Slyšte, jak zpívá! Ve vysoku, nebesům, pravdě i vítězství blíž. Hlas millionu (tak zní teď něžně!) jediný hlas a jediná duše! Hle, co zůstalo z hnojiště těl! 43 Hle, co zůstalo nesmrtelného, jediný hlas a jediná duše... Sladko je nám dnes už v červnový den, jasný den, slavný den! Na kopcích verdunských skřivan zpívá, jediný hlas a jediná duše! 44

Nad propastmi světa...
Nad propastmi světa, nad vodami světa v tmách bílá hrdlička vzlétá. Města se propadla, není už lidí, jasněji zase zrak vidí. Sbohem buď, přelidská, nelidská pýcho! Jaké je na světě ticho... 45

Západ slunce
Chtěl bych být člověkem ze země elsaské, tichý a pokorný srdcem. Naslouchat včelám a se slunce západem k nebesům vzhlížet... Chtěl bych být člověkem ze země elsaské, nad níž dnes vysoko chvěje se hvězda. Chtěl bych, by nad tímto zmučeným čelem vzplanula jednou hvězda. Večer se tmí a stromy alejí vzrůstají v gothickou kathedrálu. Dva světy podivné zlá voda Rýna spojuje – rozděluje. Chtěl bych být člověkem ze země elsaské, přitisklý horoucně k zemi. Však v tento večer s nebesy splývá, hvězdami rozkvétá země. Není už pekla, ni očistce, hříchu, ni smutných myšlenek neodbytných. Zvony zvoní a země voní čistotou božího objetí. 46 Ticho jak jezero mlčenlivé zalilo sladký a vlnivý kraj. A všichni lidé zde věří v Boha. Chtěl bych být člověkem ze země elsaské... 47

Píseň
Neumřela dívka, ale spí. A že luční kvítí trhávala, v chrpách, v obilí se schovávala, z rozmarné své skrýše houkávala: Kde jsi? Tady! květiny, jež měly ji vždy rády její příkrov ozdobí. Neumřela dívka, ale spí. Proto tyto květy nevadnou, nestůňou a nechřadnou. Čekají, až přijde v noční chvíli, kdy vysoko svítí měsíc bílý, by je pohladila, usmála se na ně, věnečkem z nich ozdobila skráně. Neboť dívka neumřela, spí! A když spíte vy, zas ona bdí. A když spíte vy, zas ona bdí u těch našich smutných prázdných loží. Naše duše tiše provádí po lučinách květných země boží. A že tohle tajemství pak vítevíte, s úsměvem se tichým probouzíte. Neumřela dívka, ale spí! 48

Duhou Tvých očí...
Způsobila Jsi, že se nebojím bolesti, ni smrti. Jen dědičné lidské hříchy mne ještě dusí a škrtí. Strach z těla svého mám zlý a z vůle vratké a mdlé. Co chvíli přede mnou vstanou minula stíny pobledlé. Tak často, ach krutě často ošklivím se sám sobě. Jen sebe jsem skutečně nenáviděl v hlubokém záští a zlobě. Způsobila Jsi, že se teď chvěji intimním smutkem po celém těle. Duhou Tvých očí vidím dnes svět: jaký je krásný! a k srdci jej tisknu rozechvěle. 49

Odpoledne
Usmívá se na mne v odpolední chvíli líbezný francouzský kraj. Horké vlčí máky, u cest svlačec bílý, mladistvý jívový háj. Na rozcestí sedím. Ale kde se vzalo tu se vzalo dítě. Máma ryje v poli. Ty’s se zatoulalo, ke mně cupkáš hbitě. Mon vieux, díš tiše, proč tu sedíš sám? A ty nemáš dětí? Nejsem sama, víš-li. Sedm bratří mám, je nás jako smetí. Hnědé oči mám, i táta má je, máma, sedm bratří mých. Nemohla bych žíti na tom světě sama. Snad by to byl hřích. Smutno, věř mi, tomu, kdo tu žije sám. A když večer přijde, každý z nás má hvězdu, i já svoji mám, tu, jež první vyjde. 50 Táta, máma, já a sedm bratří mých, dobře čítej: dvacet. Potom přijde noc. Pes vyje. Žabák ztich’. V postýlku jdu se skácet. A ty myslíš, bloude, že snad spinkám sama? S Pánem Ježíšem, hlavu v jeho dlani. Jeho andělé a hvězdy dřímou s náma. Nechci se vzbouzet ani... 51

Bludný Holanďan
Já nejsem Bludný Holanďan, jsem zbloudilé, zpozdilé české srdce. Jako pes po stopě nejmilejší dal jsem se v let v celičký svět. Dnes není, co bylo včera... Nejsem ten, který jsem býval. A jako kdysi, zas miluji šera. Rád bych jen věrněji zpíval. Věrněji, prostěji... snad to zpěv není, snad je to veliké poblouznění. Mnoho jsem ran viděl, dal jsem i přijal, teď však vím, co je to utrpení. Silák jsem býval, dnes však jsem silnější. Nechci se bránit utrpení. I když jsem hrubým jen mužem zůstal, tuším, kde cesta je k vykoupení. Po zuby ozbrojen vstoupil jsem kdysi do milé české země. Teď v náručí, na tváři tvář, držím dítě, jež s nebes sstoupilo ke mně. 52

Večer v Bruggách
Začíná se večer v Bruggách, aby to byl sladký večer, sladký večer, nejkrásnější. Zase moře větřím v dálce svět a světy, zemi, nebe. Ale ty, paprsku boží, teď Jsi se mnou. Končí se den teskný v Bruggách, celý den Jsi byla se mnou, ale teď jsme sami spolu. S věží zvoní na klekání, černé mnišky ulicí jdou, v náručí mém hvězda plane. Kdys na Středozemním moři s nebe spadla Jsi v mé srdce. Teď tam hoří věčné světlo. Ale zde jsme na severu. Začíná se večer v Bruggách. Zhříváš mne svým čistým teplem. Objímáš mne čistou paží, něžně hledíš v hříšné oči, na zvrhlá mne líbáš ústa. 53 Teď Jsi se mnou a nic není na tom světě nad ten večer, nejtišší můj večer v Bruggách. Nejtišší a nejkrásnější na tom světě, v tomto bytí. Světlo věčné plane ve mně, moje lásko nejkrásnější... 54

Zvony
Ve Flandřích jsem stanul a vzpomínal na vše, co prošlo, stanul jsem, teskno! a myslel jsem vroucně na vše, co přijíti má. Na staré radnici v Gentu na vysoké, vysoké věži každou čtvrt hodiny bijí zvony jinou a vždy sladkou píseň. Studnice bezedná – čas – hltá chvíli chvějícího se letmého života. A vše, co prošlo, Jsi odpustil, Bože! Milosrdenství! pro to, co přijíti má... Na staré radnici v Gentu právě teď odbíjí půlnoc. A zvony zas zpívají přesladkou píseň tomu, co přijíti má. 55 OBSAH
[57] Láska a smrt9 Sladká balada dětská12 Poselství16 Pro velikou lásku18 Žena21 Bořitov23 Poušť25 Aix-en-Provence26 Návrat27 Úsměv38 Sacré Coeur41 Písnička o bitvě u Verdunu43 Nad propastmi světa45 Západ slunce46 Píseň48 Duhou Tvých očí...49 Odpoledne50 Bludný Holanďan52 Večer v Bruggách53 Zvony55
[59] Rudolf Medek LÁSKA A SMRT
Tyto intimní verše byly napsány v konci roku 1924 a v první polovici roku 1925
Knihu vydal Dr. Ot. Štorch-Marien Praha-Žižkov, Fibichova ul. 1307 v září 1925 jako 107. svazek své edice AVENTINUM v 1000 číslovaných výtiscích, z nichž prvých padesát je tištěno na japanu Bansay a podepsáno autorem, v úpravě Svatopluka Klíra Vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě Tento výtisk má číslo 611
E: mk; 2005 [61]