Žena
Když jsem Tě po prvé viděl,
vzdechl jsem: Jaká je krásná!
Když jsem Tě za ruce držel,
hořela’s: makový květ!
A bývala’s kamelijí
bledou i rudou.
Však nejraději tam venku
za léta v naší zemi
šípkem jsi kvetla i zrála:
bez trní nebyla růže!
Ale ať den byl, ať noc,
slunce, měsíc a hvězdy,
vzdychal jsem: Jaká je krásná!
Bůh mi dal, že jsem Tě viděl
u prsu s dítětem bdít,
ukolébavku zpívat.
Bůh mi dal, že jsem Tě viděl
se slunce východem vstát,
s chorálem ptáků zpívat.
Nikdy jsi, má milá, nezpívala,
den boží nikdy tak nevítala.
Bůh mi dal, že jsem Tě viděl,
Tvou hlavu tmavou a tu hlavu zlatou:
hvězdu i slunce!
S dítětem v náručí za jitřní zoře
na kouli zemské jsi stála,
rozkvétala, rozkvétala.
21
K propastem vesmírným, bezdným vodám
pyšně jsem děl:
Co mezi nebem a zemí
může být krásnějšího?
Proč tedy,
proč tedy, ženo smutná,
v té chvíli, kdy bolest a utrpení
sžehlo Tvé srdce a spaluje oči,
proč na mne hledíš?
Duše je jako spálený sad.
Ohořelé jsou růže.
Proč ale Ty,
jak poražený strom smutná,
jsi dnes, ach, dnes!
nejkrásnější!
22