Bořitov
Na dosah ruky je tady nebe,
řekli jsme v první den.
Modré hory – hory modré, dálky nebetyčné,
černé lesy – lesy černé, osamělých skal
hladké lysiny,
oblaka – hrady a zámky, naděje – sny,
na dosah ruky nebe!
Ty hory vysoké na stráži stojí tam
hranice naší země,
jako by za nimi nebyl už svět.
Za nimi nebyl už svět!
Na louce horské a na pasece
trnka i jahoda vesele kvete,
uzraje v jeseni ostružiní,
konopka zpívá i houká sova,
voní les, houba i země,
a ty stojíš mezi tím kadeřavá –
vše, co dal svět!
Ty stojíš mezi tím kadeřavá,
zpíváš si, zpíváš: Teče voda...
Nahá zde stojíš, zlatá a bílá,
v slunci, jež jistě chce zapálit ohněm
ty vlasy, v nichž se vždy zhlíží.
Ale pak přichází večer – a hvězdy.
Ta první, ta největší, nejjasnější
23
ta že je Tvá?
Po úzké pěšince v rudnoucím poli
za ní se rozbíháš, v obilí mizíš,
slyším, jak voláš jen: Tam!
To by ses, děvečko, nacupala!
Noc byla zlá, strašlivé jitro.
Poslední s východem zhasíná hvězda.
Poslední slovo, poslední slovo Tvé:
Pá, pá, hvězdičky!
Na dosah ruky je tady nebe...
řekli jsme v poslední den!
24