Zahořklý chudoby chléb jsme jedli spolu...
Tiché, hluboké večery,
knihy, myšlenky odbojné, písně
a někdy ohnivá číše, smiřující
den ponurý s dumavou nocí,
šly naším mládím.
Vzdor v duších a v jinošských srdcích
toužebnou života žízeň,
sny převratné, stesk, idyly, horské květy
na skalách osamělých,
na horách, které vyzývaly, plály
v červáncích jitřních opojným výhledem,
na horách, které vyzývaly
k svobodě!
To vše, to vše kdys bylo naše, vždy silný
a volný, ohnivý duch
dny budoucí, světlejší pozdravoval!
Dnes ty, jenž šedých a zastřených očí
truchlivý lesk
i úsměv vždy vzdorný a ironický
jak zašlou památku zanechal’s navždy
v mé duši,
ty, jenž jsi znal závratnou, podivnou hloubku
lidského tvora,
ty, jenž jsi s ním trpěl i sténal i zpíval,
ty ležíš zabit kdes v krvavém blátě
haličských rumišť.
Já zdaleka slyšel tu zvěst!
Já viděl jsem:
v den onen, kdy v kouři a v krvi,
zločinem páchla země,
ty, odětý v protivné rakouské hadry,
bledý a nenávistný
jak vždy, kdy před námi vstávala lež,
mrzká a hnusná prostitutka,
ty, nepodplatný, celý a pevný
jsi přijal tuto ohavnou smrt –
s pokorou toho, jenž ví, že nezhřešil,
že přijde vykoupení.
To nebyl tvůj vrah, jenž poslal ti chladnou střelu!
Vím, nikdo se nad tebou nezastavil
z těch rabů, jež s tebou tam žili,
nikdo tě nepohladil...
Já viděl jsem ještě:
kdy večer se nad krajem sklonil
a přikryl tichými, temnými křídly
krvavé pole,
zlý pták, dvouhlavý černý orel
se nad tebou snesl a dlouho
pil tvoji chladnoucí mladou krev!
Krev tvého srdce,
jež naposled zabilo zoufale na poplach,
jakoby chtělo celý tvůj národ
probudit k pomstě!