„Vodo, vodičko křišťálová!“
To poustevník prones ta jitřní slova,
když z chaty své v lese vystoup ven
a nad studánkou stál nakloněn.
Mladému slunci poctu vzdal,
do třpytných vln se pousmál,
klek, jak by u oltáře sloužil,
v průzračný pramen své vědérko vhroužil,
vody nabral, sáh nábožně do ní,
cítil ji, chladnou, jež čistotou voní – –
Vtom za sebou zaslech dusot koní,
frkot, praskot a necudné lání,
škytání, drnkot a halekání.
To rytíř a jeho panoš byl.
Před poustevníkem seskočil:
„Aj, ráno ses, otče, s lože zved!
My teprv ráno jedem zpět.
Tři noci už piju a tolikéž dní.
Jak necítit“, ušklíb se, „pokání!
Je psáno, že hříšníku se sluší
nadlehčit nachmelené duši.
Chci ze všech svých kousků ti počet vydat,
vyzpovídat se – vypovídat – –
Karban mne tíží a lež a frej –“
Děl poustevník: „Tedy se zpovídej!“
Ušklíb se rytíř: „Poustevníče,
co růžence mých vin se týče,
já živ jsem byl, jak všichni žijí.
A slyšet-li chceš tu litanii,
já nedal na žádné přikázání,
děvčata sváděl na potkání,
otce nectil, usoužil matku,
svou paní dal vyhnat o jejím svátku,
nu zkrátka, ať se kam chci točím,
všude nějaký hříšek zočím –“
A v opilé zvůli vyprávěl dál
a „Teď mne rozhřeš!“ nakázal.
Děl onen: „Cokoli vykonej,
pravou však lítost v duši měj!
Jen s ní lze dojíti rozhřešení.
V zem svatou jet bez ní, nic platno není.
Tohle mé vědérko třebas vem,
k studánce schyl se, zde pod smrkem.
Klekni, nakloň se nad hladinu,
vody mi do něho načerpej, synu!“
A nádobu prázdnou mu podával.
Rytíř, skloniv se nad pramen, stál,
okůvek pod vodu ponořil,
a když jej vytáh, prázdný byl.
Potichu zaklel a na zemi klek.
Nevtek tam z pramene pramínek.
Leh si, mumlaje slova vzteklá.
Ani krůpěj tam nenatekla.
S rouhavým výkřikem ve vodě stál –
a vody a vody nenabral.
Zaskřípal zuby a do sedla sed.
„Dřív mne“, křik na hocha, „nečekej zpět,
dokavad vody nenaberu.
Vědro mi podej! V tom čert by byl věru,
abych ten zázrak nedoved!“
A tak se vydal v daleký svět.
Křížem krážem jezdil a chodil.
Přes kolik potoků se brodil,
shýbal se, vědérko potápěje.
A po každé zbylo mu bez krůpěje.
Nechť se vrhal do dravých řek,
proud a příval tam nenatek.
A na břehu siného moře když stál,
hučící příboj se přes něho hnal
a ani kapky mu nenechal.
Daleké, marné pouti své želel.
Přešel jen rok. A vlas mu zbělel.
A zrovna když opět popelec byl,
zas do těch lesů tam zabloudil.
S prázdnou nemohl, nechtěl zpět.
Zkrušen a zmučen do mechu sed.
Okůvek s výčitkou ležel mu v klíně.
O cestě dumal. O velké vině.
I bylo mu líto hříchu a zla.
Slza z oka mu vyhrkla.
Cítil ji prýštit, tu horkou, tu jednu.
Jediná vyvřela. Padala ke dnu.
Ke dnu klesla. A začla se dmout.
Ta jedna, ta čirá, se rozlila v proud.
Z té jedné, té čisté, vlny se vzduly.
Stoupaly. Přes kraj se přehrnuly:
Pramen, po kterém volal vždy znova.
Voda, vodička křišťálová.