POPELEC

Otokar Fischer

Vodo, vodičko křišťálová!“ To poustevník prones ta jitřní slova, když z chaty své v lese vystoup ven a nad studánkou stál nakloněn. Mladému slunci poctu vzdal, do třpytných vln se pousmál, klek, jak by u oltáře sloužil, v průzračný pramen své vědérko vhroužil, vody nabral, sáh nábožně do , cítil ji, chladnou, jež čistotou voní – – Vtom za sebou zaslech dusot koní, frkot, praskot a necudné lání, škytání, drnkot a halekání. To rytíř a jeho panoš byl. Před poustevníkem seskočil: Aj, ráno ses, otče, s lože zved! My teprv ráno jedem zpět. Tři noci piju a tolikéž dní. Jak necítit“, ušklíb se, „pokání! Je psáno, že hříšníku se sluší nadlehčit nachmelené duši. Chci ze všech svých kousků ti počet vydat, vyzpovídat sevypovídat – – Karban mne tíží a lež a frej –“ Děl poustevník: „Tedy se zpovídej!“ Ušklíb se rytíř: „Poustevníče, co růžence mých vin se týče, živ jsem byl, jak všichni žijí. A slyšet-li chceš tu litanii, nedal na žádné přikázání, děvčata sváděl na potkání, otce nectil, usoužil matku, svou paní dal vyhnat o jejím svátku, nu zkrátka, se kam chci točím, všude nějaký hříšek zočím –“ A v opilé zvůli vyprávěl dál aTeď mne rozhřeš!“ nakázal. Děl onen: „Cokoli vykonej, pravou však lítost v duši měj! Jen s lze dojíti rozhřešení. V zem svatou jet bez , nic platno není. Tohle vědérko třebas vem, k studánce schyl se, zde pod smrkem. Klekni, nakloň se nad hladinu, vody mi do něho načerpej, synu!“ A nádobu prázdnou mu podával. Rytíř, skloniv se nad pramen, stál, okůvek pod vodu ponořil, a když jej vytáh, prázdný byl. Potichu zaklel a na zemi klek. Nevtek tam z pramene pramínek. Leh si, mumlaje slova vzteklá. Ani krůpěj tam nenatekla. S rouhavým výkřikem ve vodě stál a vody a vody nenabral. Zaskřípal zuby a do sedla sed. Dřív mne“, křik na hocha, „nečekej zpět, dokavad vody nenaberu. Vědro mi podej! V tom čert by byl věru, abych ten zázrak nedoved!“ A tak se vydal v daleký svět. Křížem krážem jezdil a chodil. Přes kolik potoků se brodil, shýbal se, vědérko potápěje. A po každé zbylo mu bez krůpěje. Nechť se vrhal do dravých řek, proud a příval tam nenatek. A na břehu siného moře když stál, hučící příboj se přes něho hnal a ani kapky mu nenechal. Daleké, marné pouti své želel. Přešel jen rok. A vlas mu zbělel. A zrovna když opět popelec byl, zas do těch lesů tam zabloudil. S prázdnou nemohl, nechtěl zpět. Zkrušen a zmučen do mechu sed. Okůvek s výčitkou ležel mu v klíně. O cestě dumal. O velké vině. I bylo mu líto hříchu a zla. Slza z oka mu vyhrkla. Cítil ji prýštit, tu horkou, tu jednu. Jediná vyvřela. Padala ke dnu. Ke dnu klesla. A začla se dmout. Ta jedna, ta čirá, se rozlila v proud. Z jedné, čisté, vlny se vzduly. Stoupaly. Přes kraj se přehrnuly: Pramen, po kterém volal vždy znova. Voda, vodička křišťálová.

Patří do shluku

pivo, víno, mok, pít, sklenka, sklenice, pohár, sud, číše, vypít

450. báseň z celkových 715

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Studánka. (Ladislav Quis)
  2. MOR (Jaroslav Vrchlický)
  3. U zelené žáby. (František Hajniš)
  4. 2. U rajské brány. (Josef Svatopluk Machar)
  5. LVII. Jedu po Rýnu. (Adolf Heyduk)
  6. VII. Falstaff. (Augustin Eugen Mužík)
  7. XXXV. Výš cimenty, korbel, hubatky, (František Leubner)
  8. PIJÁCKÉ (Jaroslav Vrchlický)
  9. Píseň Šebestyánovi Hněvkovskému, dle Horáce: Vides, ut alta etc. Oda IX. lib. I. (Antonín Jaroslav Puchmajer)
  10. 25. Poutník chodě po utrobě pekla, (Jaromír Březanovský)