VlGILIE
Kolik je nás, druzi? Pět? Či deset?
Sotva vzhlédnem, o jednoho míň.
Koho nám to z večerních zas besed
odváželi v neúprosnou síň?
Kdo by v pláč se rozplynout moh’ měkký!
Bez moci jsme. Nezhojíme ran.
Vzduch je ztuchlý obvazy a léky –
Zotvírejme okna dokořán!
Čistý mráz ať zadýchá nás prudce!
Kolik je nás? Rozhlédni se kol.
Osiřelí, podejme si ruce!
Kde jsme dva, tam třetí s námi bol.
Co ti zbylo? Posud v nitru zebe
bez útěchy ráno – Vzpomínáš?
Neprocitlo slunce, ztuhlo nebe –
zapomeň! Den jediný je náš.
21
Posud skuhrá žalozpěv nám v sluchu,
posud křeč nás otupuje zlá –
Hmoty nech! Však z mysteria duchů
urvi vše, co urvati se dá!
Den je náš. Jsme na stráži. A bdíme.
Plane duch jak láskou vzňatý peň.
Odejdem. Však než se rozloučíme,
jiným podáme svou pochodeň.
Neuhasí žárů našich voda,
nesrazí prak slabochů náš let,
z trní věnec duši neubodá,
jež až za smrt bude chválu pět:
Chválu ohně, triumf svému hoři,
poctu dni a trýznitelům vzdor,
lásku tvůrci, jejž si sama tvoří,
slunci dík, než klesne za obzor.
22