VlGILIE

VlGILIE
Kolik je nás, druzi? Pět? Či deset? Sotva vzhlédnem, o jednoho míň. Koho nám to z večerních zas besed odváželi v neúprosnou síň? Kdo by v pláč se rozplynout moh’ měkký! Bez moci jsme. Nezhojíme ran. Vzduch je ztuchlý obvazy a léky – Zotvírejme okna dokořán! Čistý mráz ať zadýchá nás prudce! Kolik je nás? Rozhlédni se kol. Osiřelí, podejme si ruce! Kde jsme dva, tam třetí s námi bol. Co ti zbylo? Posud v nitru zebe bez útěchy ráno – Vzpomínáš? Neprocitlo slunce, ztuhlo nebe – zapomeň! Den jediný je náš. 21 Posud skuhrá žalozpěv nám v sluchu, posud křeč nás otupuje zlá – Hmoty nech! Však z mysteria duchů urvi vše, co urvati se dá! Den je náš. Jsme na stráži. A bdíme. Plane duch jak láskou vzňatý peň. Odejdem. Však než se rozloučíme, jiným podáme svou pochodeň. Neuhasí žárů našich voda, nesrazí prak slabochů náš let, z trní věnec duši neubodá, jež až za smrt bude chválu pět: Chválu ohně, triumf svému hoři, poctu dni a trýznitelům vzdor, lásku tvůrci, jejž si sama tvoří, slunci dík, než klesne za obzor. 22