STROM

STROM
Zas myslím na strom, jenž se v okno dívá, jak topol hrd a teskně jako jíva, tak vášnivě, že tělo ze sna ruší, a zpěvně tak, že ukolébá duši, tak dravě, jak by z kořen rval spleť údů, tak sladce, jak by zulíbat chtěl půdu. Hle, čím jsem já? Má koruna se níží a zmítá se a vlá svou vlastní tíží. Též já jsem strom. Já kořeny jsem všemi a snem i mízou k matce přissát zemi. Vše záchvěvy, jež osudem jsou přány, ať slunce polibek, ať vichru rány, mlh jitřní pozdrav, čistou mluvu sněhu, krev oblaků, zpěv ptáků, bouř i něhu 41 chci vzrušen přijímat, v den léta, zimy brát rozechvěn, co život přináší mi – a v okno, jež se vzhůru ke mně dívá, nechať se déšť mých písní tiše schvívá. 42