PROROK

Otokar Fischer

PROROK
Oči tvé mne slepcem učinily. Slepý zrak ti, pane, děkuje. Krví svou i ložem provinilý, vyběhl jsem ráno ze sluje. Hrůza svědomí mne vzhůru štvala, jako bratra zabitého hlas; pod nohama drolila se skála, v levo, v pravo chechtal se mi sráz. Z dusna hor jsem prchal svému stínu, neb tvá pomsta zahryzla se v týl; se svých beder shazoval jsem vinu, tvému nebi pěstmi zahrozil: „Hřešil jsem; jak ty jsi tvořil: za tmy. Nevidomý! Bez tvarů! Spi dál! Netroufáš si okem v oku stát mi? Do hávu své temnoty se hal! Slepá zbabělost už nezotročí, ukrutníče, bdělých, světlých, nás!“ 38 Z modra nebes šlehl blesk. Tvé oči zřel jsem, pane. Můj zrak hříšný zhas. Oči tvé jsem zřel a zřít je budu, sám až s pozemských mne vzneseš hrud. Neboť dotkl se tvůj blesk mých údů. Nezemře, kdo bleskem ožehnut. Oči tvé i dílo tvého blesku šlehají v mých zraků věčnou šeř. Cedry dva jsi v bouřném srazil blesku. Na blízku však šeptal nízký keř. A ten keř, tvým ohněm dotčen, plane, svítí, hoří, neshoří, však plá, a mé oči vyhaslé jej, pane, v údolí a v horstva nesou tvá. A tvůj keř, jenž temno ze sna budí, o trestu i lásce hovoří. A tvůj keř já nesu ve své hrudi. Bílým žárem žhne a neshoří. 39

Básně v knize Hořící keř: