REKVIEM

REKVIEM
Hlas chrámu šeptá: „Barvám odumři, kleč na pokání v popelavém šatě!“ „Dívej se za všechny, kdož neuzří,“ zář o ruku mi zazvonila zlatě, „dívej se za toho, kdo včera byl, tvou jedinou buď modlitbou tvé žití!“ A já se dívám. Jak bych zář tu pil, jak bych ji očima měl mrtvých vpíti. Čím zírám v světlo, není jen zrak můj, mnou tisíc očí shasnuvších se dívá, mně jásá duha v oknech: „Pamatuj, že olejem já temnoty jsem živa!“ Nechť ve věčnou se lampu promění má zmatená, má duše milující, jež nezemdlena kmitá v rozchvění, jak vzduch se třese nad rozžatou svící, 46 kéž viděním se plní slunečná, však lidsky slabá moje zřítelnice: Druh kráčí za druhem. Až půjdu já, mé oko vzlétni v blesk té blýskavice, jež na časy se od pradávna dní v svých hříchů pokoře, v své pýše zbožné nám na obloze našich očí chví a jednou přec až v smrti zrak se prožhne. 47