JARNÍ VÝKŘIK

JARNÍ VÝKŘIK
Že byl jsem živ, než jsem byl narozen, to neuhasí žízně, kterou prahnu: je tolik snů a myšlenek a žen, je tolik tajemství, kam nedosáhnu, je tolik vůní, rtů a tuch a krás a neumím jich sterou trhat rukou; že v smrti dohasnu, že vzplanu zas a zapomenu na dnešek, je mukou. Je mukou, že mám srdce jediné, jež proměnit se touží tisíckráte; jak myšlenku svou doštvu, že hlav dvé z ní naráz vyrazí jak z hydry sťaté; je mukou, že mám jeden život žít, já, mezi svět a sebe věčně zdvojen, že jedinými jen smím ústy pít, já, láskou zpit a nikdy nenapojen. 58 Té trýzně nesnesl bych. Světa mír mé rozžízněné touze nestačil by, mne zadusil by dravý jarní vír, ty kdybys byla s Héliovy přílby neslétla na zem, jiskro tančící, ty hvězdo, jež ses v tělo proměnila, ty velké oko, nebe zračící, můj modrý plameni a vášni bílá. Jsi má, jsi v dáli? Měň se mi a měň, mou touhu rozdmýchej a ducha rozži, teď bludička, teď keř a pochodeň, jak požár v lese a jak oko boží štvi mne a sebe štvi a nepostůj, měj tvarů sta, hoř ohněm rudé slávy a strhni jednou všechen život můj v žeh duše své, jenž těla naše stráví! 59