ÚTĚCHA
Když díkem zrosené své oči obě,
v nichž třpyt je noci, v sebe noříš něm,
když přivřeš zrak, že hvězdy nosíš v sobě,
jsi básníkem.
Když v nitra svého zasněžených hvozdech
svou ztratíš stopu, ztracen zrakům všem,
když najdeš se, že světa slyšíš povzdech,
jsi básníkem.
Když mezi zástupem, jenž tobě klne,
svou píseň vzývat znáš a zhrdat zlem,
když nemluvíš, že srdce máš tak plné,
jsi básníkem.
Když před madonnou pokleká tvé mužství,
však z objetí, jež mužů všech je snem,
sám pro svých hvězd se vyrveš dobrodružství,
jsi básníkem.
51
Když modlíš se: Jsem zrezavělý svícen,
jej rozlom, pane, ale k sobě vem
a zachraň plápol, tebou jenž byl vznícen –
jsi básníkem.
52