My
(1920)
Vladimíru Úlehlovi
Generace duší roztěkaných,
přeludy a v nitru prázdnem hnaných
bez vědomí cíle, směru, cest,
procitli jsme v zemi požehnané,
šeptajíce: naše břímě, pane,
lehčí je než uvykli jsme nést.
Pokud vítr do nás pral a parno,
věděli jsme, volali jsme: marno
na polou se cesty zastavit.
Neznali jsme nemožnost ni nesnáz,
nežili jsme, ale život nes’ nás,
umrtven byl úžeh, bol a cit.
Když jsme, skoro bez zásluhy, nyní
zázrakem se octli ve svatyni,
jež se ze snů nořila i vin,
vlož, ó pane, tíhu našim lačným,
trpělivým rukám setrvačným,
aby marně, větrný jak mlýn,
12
nekroužily, netloukly kol sebe,
nehrozily, vyčerpány, v nebe,
toužíce se vraždit navzájem.
Dej nám suchý chléb, spát na kamenech,
dej nám trýzeň nové touhy, nenech
zevšednět nám vyvolenou zem.
Ústrky jsme snášeli a bídu,
spokojit se nedovedem v klidu,
my chcem toužit nad sílu svých sil.
Vyšší ukaž zem, ať putujíce,
ztrmáceni, v potu svého líce,
smíme věřit v nedostižný cíl!
13