Po Hamletu
(3. 2. 1920)
Jaký to útok překotného jara!
A černá vůně jak se kouří z niv!
Proč, kam se štvát? Je vše jen dým a pára.
Chceš mdlobu střásti? Smrt tě doštve dřív.
Co škube nitrem tvým? Jsi prach a hlína.
Výsměšné slunce v kraj se opírá.
Rychle se žije. Rychlej zapomíná.
Lehce se žije. Věčně umírá.
Co vnímáš? Mluv! Mluv slova, slova, slova.
Zvon. Špitál. Pole. Kočáry. A vlak.
Na nový hřbitov prchnu ze hřbitova
jak ten, v nějž zakloval se smrti pták.
Cos láká hlasem tichounkým a tišším.
Mně nikdo nezemřel. A přece štkám.
Já slova, jimiž vábí dálka, slyším.
Pojď. Odejdeme. Proč? A kdy? A kam?
A černé hlíny kus by vzít se chtělo
a na živé ji tělo nasypat.
Snad přijde spánek, jímž se ztiší tělo
a bude bez křečí a mdloby. Snad...
Stem paprsků den mladičký už nassál.
Tisícem pocelů mne láká zem,
bych poklek, líbal, rozběh se a jásal –
ta černá půda, půda před březnem.
16
A přece vím, že pod oblohou zdejší
v předjarně rozdýchaném životě
ze všeho na světě je nejžhavější
ze smrti děs a láska k nicotě.
17