Po Hamletu

Po Hamletu (3. 2. 1920)
Jaký to útok překotného jara! A černá vůně jak se kouří z niv! Proč, kam se štvát? Je vše jen dým a pára. Chceš mdlobu střásti? Smrt tě doštve dřív. Co škube nitrem tvým? Jsi prach a hlína. Výsměšné slunce v kraj se opírá. Rychle se žije. Rychlej zapomíná. Lehce se žije. Věčně umírá. Co vnímáš? Mluv! Mluv slova, slova, slova. Zvon. Špitál. Pole. Kočáry. A vlak. Na nový hřbitov prchnu ze hřbitova jak ten, v nějž zakloval se smrti pták. Cos láká hlasem tichounkým a tišším. Mně nikdo nezemřel. A přece štkám. Já slova, jimiž vábí dálka, slyším. Pojď. Odejdeme. Proč? A kdy? A kam? A černé hlíny kus by vzít se chtělo a na živé ji tělo nasypat. Snad přijde spánek, jímž se ztiší tělo a bude bez křečí a mdloby. Snad... Stem paprsků den mladičký už nassál. Tisícem pocelů mne láká zem, bych poklek, líbal, rozběh se a jásal – ta černá půda, půda před březnem. 16 A přece vím, že pod oblohou zdejší v předjarně rozdýchaném životě ze všeho na světě je nejžhavější ze smrti děs a láska k nicotě. 17