V těžké chvíli

Otokar Fischer

V těžké chvíli
Zlý osten stesku, jenž mé tělo rve, spár, který drásá jako nikdy před tím, své drápy zaťaly mi do krve a tuším ponejprv: já nedoletím. Já posud necítil jak tentokrát, že sražen budu, nedostihnuv cíle. Tak v horečce já nikdy neměl rád, tak tragicky, tak magicky, tak šíle. Smrt v sluch mi šeptá píseň odvahy, že zapomínám, živ-li budu zítra. Kam zírám, rozpiaty jsou nástrahy, však bolí víc a pálí hloub strach z nitra. Ten strach, jenž ke rtům ode rtů mne hnal a vždy zas touhou bláznivou se řítí: Ztracen je den, kdy jsem tě nelíbal, ztracena noc, kdy nebudu tě míti. Ten strach, že konečně mne onen šíp, jenž v ostří kalen osudem je, sklátí. Bol otupí se bolem. Bude líp. Jen mělo se tak dávno, dávno státi. 28