Píseň ozdravení

Píseň ozdravení
Tak sešlehán jsem životem, že vniká dvé břitkých jehel do každé z mých pór. Já zemdlel mdlobou koně závodníka, já zatrpk radostmi, jsem zdravím chor. Přemíra slastí sládne na jazyku, pro krásu pohybu se zemřít chce. Co spíjelo mne něhou, v okamžiku jak rána dýkou míří do srdce. Je těžko život žít, když tolik varu mi proudí žilami, až praská hruď. Mně nelze žít, leč v horečce a v žáru – a přec, ó křeči, pozdravena buď! Jen tebou vzniká svět, jen z tebe tryská zpěněná jízda, citů vodopád – a smrt-li tak je opojení blízká, já, žitím zmámen, zemru rád a mlád. Jen zestárnouti nedovol mi, křeči, jež obnažuješ každičký můj čiv; jen životem se jízva žití zléčí: já nechci odejít, bol nedoživ! Nuž, trýzni dál a škubej a v mé tělo svých jehel mučitelství zabodni; jak pole, v něž sto rýčů tvrdě vjelo, tak úderem svých ran mne zúrodni! 32 Ať prchne sen, ať zatvrdne má kůže, ať sejde se rtů mdlá i mdlobná chuť; tak přetav chorobného snílka v muže – a stokrát, křeči, velebena buď! 33