Julie

Otokar Fischer

Julie
Měsíční svit mi padá na lože, jak skočila jsem do šerého rána. Až do večera, bože, přebože, čím budou zas ta prsa moje zdrána! Co bude stesku, bude výčitek, co marných vzkazů mezi námi dvěma! Vy šťastné družky, znáte na to lék, když ten, kdo má mne rád, mne rád mít nemá? Ty, bledá záře, která vnikáš sem, zda ty znáš cestu, kterou nám je jíti? Nuž, se rtů mých to políbení vem a v dál je nes, ať do duše mu svítí! Ať provází ho, jak ten tichý svit, má láska trpící a mlčelivá, jež vroucně šeptá, jak je slavno žít, třeba že měsíc o smrti nám zpívá! 19