Poutník

Otokar Fischer

Poutník
Zas rozchod. Návrat. Smír... Skon – Loučení – Ó kruhy! Dvé přísah na věčnost, a nevědět v den druhý, kdo zapomenul dřív a dřív kdo v náruč svíral! Jít, neustále jít a táhlou cestou spirál jen zase nad stejnou se vracet křižovatku, kam bludná vzpomínka, vždy za mávání šátků a šátek na očích, nás vede nevidomá. Jít, neznaveně jít a nebýt nikdy doma. Žít, znovuzrozen žít a neuhasit žízně. Žít, nevyčerpán žít a nedožít se sklizně. Tak bloudit jako ti, kdož k lásce předurčeni, a metou marných cest mít kletbu zapomnění: vzplát, svítit přeludem jak v lese krůpěj duhy a pak se rozplynout jak duha v zlatých mhách; hrát, vlát a zčeřit vír jak na jezeře kruhy a hlubších nemít stop než kruhy na vodách. 37