Poutník
Zas rozchod. Návrat. Smír... Skon – Loučení – Ó kruhy!
Dvé přísah na věčnost, a nevědět v den druhý,
kdo zapomenul dřív a dřív kdo v náruč svíral!
Jít, neustále jít a táhlou cestou spirál
jen zase nad stejnou se vracet křižovatku,
kam bludná vzpomínka, vždy za mávání šátků
a šátek na očích, nás vede nevidomá.
Jít, neznaveně jít a nebýt nikdy doma.
Žít, znovuzrozen žít a neuhasit žízně.
Žít, nevyčerpán žít a nedožít se sklizně.
Tak bloudit jako ti, kdož k lásce předurčeni,
a metou marných cest mít kletbu zapomnění:
vzplát, svítit přeludem jak v lese krůpěj duhy
a pak se rozplynout jak duha v zlatých mhách;
hrát, vlát a zčeřit vír jak na jezeře kruhy
a hlubších nemít stop než kruhy na vodách.
37