Člun

Otokar Fischer

Člun
Sám k sobě přikován a druha nepotkav, jenž mého tajemství v svém nitru nese půl, chci proti proudu jít, své duše slyšet splav, chci, aby do tváří mně vítr noci dul. Most, unavený dnem, svá světla hází mdlá v tůň toku tmavého, v tůň tmavších vzpomínek. Co všechno přešlo tu! Šla smrt a válka šla, a život byl jak hráz dvou rozvodněných řek. Hle, uklidnil se vír. A sirý, černý člun se houpe po vlnách a plyne pode mnou. Je prázdný. Bez vesel. Však tichá hudba strun, tak smutně vášnivá, se z něho line tmou. A jak by půlnocí šleh prvý záblesk dne, teď s mostu na vodu pad plný světla pruh – a já si vzpomínám: to plynul mimo mne můj neviditelný, můj nepoznaný druh. 48