Člun
Sám k sobě přikován a druha nepotkav,
jenž mého tajemství v svém nitru nese půl,
chci proti proudu jít, své duše slyšet splav,
chci, aby do tváří mně vítr noci dul.
Most, unavený dnem, svá světla hází mdlá
v tůň toku tmavého, v tůň tmavších vzpomínek.
Co všechno přešlo tu! Šla smrt a válka šla,
a život byl jak hráz dvou rozvodněných řek.
Hle, uklidnil se vír. A sirý, černý člun
se houpe po vlnách a plyne pode mnou.
Je prázdný. Bez vesel. Však tichá hudba strun,
tak smutně vášnivá, se z něho line tmou.
A jak by půlnocí šleh prvý záblesk dne,
teď s mostu na vodu pad plný světla pruh –
a já si vzpomínám: to plynul mimo mne
můj neviditelný, můj nepoznaný druh.
48