Láska k ilusi

Otokar Fischer

Láska k ilusi
Což ani nedojímá tě, žes prvý, jejž líbala jsem třesoucím se rtem, že poslušnost mi káže, říc’ ti krví: já tvoje jsem –? Tvůj zrak mi hlubinou kdys nedohlednou a čelo tvé, to skleněný byl vrch. Jenž v pohádce mé božský štít byls jednou, ó, proč jsi strh s mých očí závoj, z horských tuch mne samu sem v pláň, kde nuda snům se vysmívá? Teď zřím tě v písku zrad a lží a klamu, a přec... jsem tvá. Nuž, vem si mne a čiň, co libo je ti, muč nebo líbej, zavrhni či spas, nič, uspi, tvoř, a jak si hrají děti, mne pohoď zas! Své oči zavru pod zlobou tvých rukou a budu snít, jak tenkrát snila jsem: že pod štíty, kam křídla orlů tlukou, jsem jezírkem, že vzneseno je nedostupné témě i nad život i nad vodu i pláň a s vysoka že zrcadlí se ve mně tvá světlá skráň... 23