V horách

V horách
„Dobré ráno“, šeptám noční rose; zvědavě sta očí na mne zří, každé drobné stéblo rozžehlo se lampičkou, a některé má tři. „O závod zas, druhu, běhat budem“, s písní na rtu skáči přes potok; „bystře šum jen dál, já dýmným bludem ploužil jsem se po celý ten rok.“ „Dole pode mnou to dusno leží“, volný volám do balvanů skal. Pro echo mi horský vítr běží, jenž mne dávno v tvář už nelíbal. Nad plesem zde kytku chtěl bych uvít z kapradin a květů nejprostších. S nebem samotným já chtěl bych mluvit – a jak stoupám, tišší jsem a tich. Jakou jsem to hovořit chtěl řečí? jaké otázky že v srdci mám? Na svahu, než rozloučím se s klečí, chtěl bych dlouze klekat k modlitbám. Jenžs mne vyved z rozpálených plání, jenž mne, duchu, neseš na vrchol, jenž mne hladíš chladivou svou dlaní, jenž mi šeptáš: rozhlédni se kol, 34 jehož ruka do údolí metá za pochodní novou pochodeň, jenžs mne poslal do krásného světa, jenž mi kážeš: tvoř se, muč a měň – tys mne v stéblo proměnil, jež plane, v sněžný ručej vrh jsi duši mou, ve skalách mne učinils, ó pane, svého zavolání ozvěnou; pokyneš – jak horský vítr věji po jezeru, lících, po květech. Déle ne, však též ne pokorněji budu živ, než rtů tvých jeden dech! 35