V temnu

V temnu
Čím více v knihách čtu, tím méně znám. Čím víc mne líbá rtů, tím hloub jsem sám. Čím zvučněj hlučí svět, tím duch je tišší. Co šeptá v snách můj ret, kdo že to slyší? Od dětství vyšinut a dítě vždy, svým bohatstvím jsem chud a pro své rty, jež dotčeny jsou snem, já nemám stání, neb třikrát proklet jsem v svém požehnání. To srdce nevěrné – žár, pout a zmar – jež od sudičky zlé mám v bědný dar, jímž hnán a štván jsem byl a jímž jsem zmámen – kdo by je zaměnil za tvrdý kámen! 46 Kdo žár chce zmrazit v mráz a v solný sloup? Tak volám zas a zas, leč hloub a hloub svou padám samotou, kde tma se šeří. Kdo slyší zpověď mou?... A kdo mi věří? 47