Vánoce

Otokar Fischer

Vánoce
Když stoupám do své chladné postýlky, tak sama jsem a tolik opuštěna. Co zbývá mi než myslit na chvilky, kdy slyšela jsem vše svá sladká jména? Já na cizího myslím rytíře, co z dobrodružství přines mi a z boje. Tak mladá jsem. A je to k nevíře, že já mu přináším to srdce svoje, to srdce panenské a netknuté, jež cítí ponejprv, jak všechno bolí. Jsou vánoce, ach, světlem prolnuté, a já jsem sirá jako hrušeň v poli. Kdo poradí mi? Kdo mne pohladí? Což musím samotinká bol svůj nésti? Proč trpím? Pro něho? Či pro mládí? Vždyť nechci nic... jen zlatou krůpěj štěstí. 21