I Nad mrtvým

Otokar Fischer

I
Nad mrtvým

Ni stín se nechví po přísných těch lících, kde bledost ryla brázdu v myšlenkách, když za slov, snem a kadencemi znících, byls král či dravec, blouznil, žhář a vrah. Hra jasných vln se v hrudi roztříštila, jsi bez hnutí, ty – tvar a proměna –, dech nešepce, spí ruka tvoje bílá, spí vůle, vášeň, ocel kalená. Však náhle – jak by čepele se mihly a jak bys mával rapírem svým zas, já zřím tě stát: jsi pružný, prudký, štíhlý, jsi v smutku princ a mlád jak Fortinbras. Jsi ve střehu. Jak dýka jsi. Já slyším, že čas je vymknut, přelud že tě zmát. Být připraven, toť vše... A vyšším, tišším se hlasem zachvívá tvé: Zemřít, spát – Je dohráno. Jas dohořel. My žijem. Zmlk hlasu tep. I básně čaromoc. A my se skláníme s tvým Horatiem: „Zde puklo mužné srdce. Dobrou noc...“ 14