I
Nad mrtvým
Ni stín se nechví po přísných těch lících,
kde bledost ryla brázdu v myšlenkách,
když za slov, snem a kadencemi znících,
byls král či dravec, blouznil, žhář a vrah.
Hra jasných vln se v hrudi roztříštila,
jsi bez hnutí, ty – tvar a proměna –,
dech nešepce, spí ruka tvoje bílá,
spí vůle, vášeň, ocel kalená.
Však náhle – jak by čepele se mihly
a jak bys mával rapírem svým zas,
já zřím tě stát: jsi pružný, prudký, štíhlý,
jsi v smutku princ a mlád jak Fortinbras.
Jsi ve střehu. Jak dýka jsi. Já slyším,
že čas je vymknut, přelud že tě zmát.
Být připraven, toť vše... A vyšším, tišším
se hlasem zachvívá tvé: Zemřít, spát –
Je dohráno. Jas dohořel. My žijem.
Zmlk hlasu tep. I básně čaromoc.
A my se skláníme s tvým Horatiem:
„Zde puklo mužné srdce. Dobrou noc...“
14