Slovo
Hluboké, hluboké studny jsou.
Hruď lidská nejhlubší.
Padlo mi slovo do prsou,
hluboko na dně spí.
Naděj tam spí a čeká žal,
až zmlkne vůkol svět,
až bůh, jenž studnám hloubku dal,
v svou hruď ji vdechne zpět.
Až studny kraj se rozpadne,
až věčnem budu vpit,
až ticho zalká, beze mne
mé slovo počne znít.
Nemohu zemřít. Nezemru,
třeba bych umřel rád
a třeba bude do větrů
můj popel rozevlát.
Mé slovo padne do prsou
zas příštím pohrobkům.
Vše věci pomíjivé jsou.
Hruď lidská – věčna dům.
Z ní slovo, jež mně nepatří,
přes věky bude znít,
s propastmi hvězd mne pobratří
a smrtí dá mi žít.
[49]
Obsah
Ztracená píseň7
Předčasná zima8
Sonáta9
Pod horami10
My (1914)11
My (1920)12
Za Eduardem Vojanem14
I. Nad mrtvým14
II. Nad hrobem15
Po Hamletu16
Cestou ze hřbitova18
Julie19
Desdemona20
Vánoce21
Na břehu22
Láska k ilusi23
Píseň24
Stesk25
Hořká píseň26
Román27
V těžké chvíli28
Píseň loučení29
Píseň smíření31
Píseň ozdravení32
V horách34
Scenerie36
Poutník37
Střed38
Živá voda39
[51]
Nevěrný věrný40
Cesta42
Tichá láska43
Píseň hvězd44
Sloky45
V temnu46
Člun48
Slovo49
[52]
Tuto knihu
básní Otokara Fischera
vydal
v pěti stech padesáti výtiscích
na podzim roku 1921
Ot. Štorch-Marien
Praha II., Palackého nábřeží 32
jako
45. svazek
své edice Aventinum
a vytiskl
Fr. Obzina ve Vyškově
na Moravě
E: jf; 2005
[53]