Vy mezi prvými jste skočil, Srdce lví,
až na příď korábu, jenž, tajný rozkaz nesa,
má vlajky staženy a s větrem v rahnoví
se houpe v přístavu, rej vln kde vře a klesá.
I zřel jste člun a člun. Z nich v každém seděl kdos,
kdo, dřív nám dobře znám, teď, v oděv oděn hrubý,
byl tříděn lodníky, jak pad’ mu kdysi los,
buď poctu přijímat či brát se v podpalubí.
Hle, zachmuřený kmet, vlas naježen i zrak,
zde stojí utkvěle jak rytíř v černé zbroji,
pěst zvedá k východu, a s čela těžký mrak
se sváží k pobřeží jak v dravém neúkoji.
Tam zjev je zemanský: jak pán si počíná,
zve v táhlých slabikách jak ten, kdo šlechtu hostí;
i nyní z oblých úst mu mluví otčina;
má šťávu jejích rév, má tvrdost jejích kostí.
Hlas v ostrém diskantu, však s bouřkou metafor,
kdos štíhle vyzáblý se tyčí v těžké chůzi,
zří, jak by v nitro zřel, má předbíhavý zor,
jenž prochodil už ráj i věčná sídla hrůzy.
A jemu poblízko – já měl ho kdysi rád,
však on se odvrátil jak druh prý zrazovaný –
plul teskný ironik, jenž tolik musil znát
a s láskou slýchal dout zvuk od večerní strany.
Tak člun plul za člunem. Tak stín plul za stíny.
A zástup houšť a houšť, že přesný tvar se ztrácel.
Však náhle na člun stoup’ stín jeden, jediný.
A stín tak mocný byl, až člun se zakymácel.
Pak, vzmachem jonáka, se vyhoup’ na koráb
a velitelsky máv’, by kotvy už se zvedly.
I bylo po prvé, že pokyn jeho sláb’.
Loď kotví v přístavu. V člun jiní opět sedli,
by stihli ticha míst, s nichž zjev ční olbřímí
a jež tím tišší jsou, čím uvnitř ruch je větší.
Jsou vlajky spuštěny. Jdou mraky nad nimi.
A v hloubce, pod kotlem, vrou tajné ohně něčí.
Je posud čas. Je čas. Kdo naspěch máš, jen spěj.
Ten koráb, jménem Rok, dost pojme ještě hostí,
ten koráb duchový, jenž krotí času rej,
by zbrázdil černo vln a vyplul do věčnosti.