Byl hrad, jenž strměl pyšně nad krajinou,
nad vískou, polemi.
Byl jako mrak, z těch, oblohou jež plynou
vysoko nad zemí.
Kamenná hradba rysy jeho kryla,
jež věkům odolá.
A na cimbuří krásná paní snila,
kdy západ vzplápolá.
Jak dravec v skály rytíř sem se vrátil
se svojí výpravy.
Svým pádným mečem zboží kupcům platil,
jenž býval krvavý.
Zapadá slunce. Barví lem
už horizontu zcela.
A ztrnule sní nad krajem
ruina omrzelá.
Jde soumrak tudy. Ruina
přehlíží vše, co dole:
záplatovaná krajina,
strakatá, drobná pole.
– – Dnes vnesly smích svůj v síně ty
slečinky, růže v líci.
Venkovské, hravé kokety,
zmoudřelí studentíci.
Též Don-Juani omšelí,
svou unavení missí.
A západy tak hořely
jak v dávných časech kdysi,
když rytíř přes most vracel se
se zkrvácenou zbraní
a do daleka ztrácel se
zrak krásné jeho paní.
Smích, hovor vázne. Divno dost
a jasno přes to zcela:
svou suggeruje ztrnulost
ruina omrzelá.
Společnost mlkne, odchází
po podemletých schodech,
Don Juan tápe po frázi
a dole až si oddech.
A vypráví, že všem už snad
ta historka se stala:
rytíř se vracel k paní v hrad,
a ta ho nečekala...
A vypráví, že konec zlý
sen mladý vzal a vzdorný.
Nějaké kosti ještě tlí
ve hloubi hladomorny.
A vypráví, že k ničemu
ta hladomorna malá.
Vždyť snad se v světě každému
historka jakás stala...
Hledí zpět... Myslí... Vzpomíná?
Šero, jež pomalu kráčí?
Za nimi stará ruina
se omrzele mračí.