Loď supějící plula na sever
a já jsem toužil, v modré zírat nebe;
zimavým deštěm sychral podvečer –
já prahnul, mlhy, která v duši zebe,
i nehostinných zapomenout šer,
jak syn být laskán, který „vítej“ slyší,
co rukou dvé se klade mu kol šíje,
a řeči neslyšet, jež ve sluch bije
tak tvrdě, jako půlnoční když tiší
dopadá perlík v úpějící kov.
Tu se v mé smysly vlila melodie
italských slov – –
a roztekla se v potok bublající
a mohutněla v širý proud, jenž spící
mou vzpomínku kams na jih unášel:
Mír nade mnou. A jak by od vesel
šum ševelících vod se stříbřil dole,
má plula vzpomínka jak na gondole,
jež těžkým flórem clon je zakryta,
jak novicka, když v noci na gondole
do města lásky tajně zavítá;
v kout tichý choulíc se a kolébána
rytmickým dechem šplouchajících vln,
zírala v tmu a bděla, zčarována,
zrak přetékající, sluch díků pln,
má snila vzpomínka, až procit z rána
rej bílých racků, aby vylét v lov,
bděla i snila, hudbou obtékána
italských slov – –
Jako když perlík v úpějící kov
za ticha, nocí rozlitého, buší,
v mou vzpomínající tak padla duši
s akcentem tvrdým domorodců řeč.
Já vyskočil a zřel jen klest a kleč;
kolkolem výsp jen trupy naze chudé,
co v mysli hasla zář a dál a slast.
Já náhle byl jak ten, kdo doma všude,
tak jako ten, kdo nikde nemá vlast;
a v chvíli tu jsem žhavou cítil vinu:
jak ten, kdo zapřel pravou domovinu,
jak nevděčník, jenž prchl od své matky
a nepřizná, že srdce teskní zpátky.