V CIZINĚ

Otokar Fischer

V CIZINĚ
Loď supějící plula na sever a já jsem toužil, v modré zírat nebe; zimavým deštěm sychral podvečer – já prahnul, mlhy, která v duši zebe, i nehostinných zapomenout šer, jak syn být laskán, který „vítej“ slyší, co rukou dvé se klade mu kol šíje, a řeči neslyšet, jež ve sluch bije tak tvrdě, jako půlnoční když tiší dopadá perlík v úpějící kov. Tu se v mé smysly vlila melodie italských slov – – a roztekla se v potok bublající a mohutněla v širý proud, jenž spící mou vzpomínku kams na jih unášel: Mír nade mnou. A jak by od vesel šum ševelících vod se stříbřil dole, má plula vzpomínka jak na gondole, 30 jež těžkým flórem clon je zakryta, jak novicka, když v noci na gondole do města lásky tajně zavítá; v kout tichý choulíc se a kolébána rytmickým dechem šplouchajících vln, zírala v tmu a bděla, zčarována, zrak přetékající, sluch díků pln, má snila vzpomínka, až procit z rána rej bílých racků, aby vylét v lov, bděla i snila, hudbou obtékána italských slov – – Jako když perlík v úpějící kov za ticha, nocí rozlitého, buší, v mou vzpomínající tak padla duši s akcentem tvrdým domorodců řeč. Já vyskočil a zřel jen klest a kleč; kolkolem výsp jen trupy naze chudé, co v mysli hasla zář a dál a slast. Já náhle byl jak ten, kdo doma všude, tak jako ten, kdo nikde nemá vlast; a v chvíli tu jsem žhavou cítil vinu: 31 jak ten, kdo zapřel pravou domovinu, jak nevděčník, jenž prchl od své matky a nepřizná, že srdce teskní zpátky. 32

Básně v knize Ozářená okna: