PROTEUS
Když slunce zapadlo a barva barvu sháší,
má duše toužící se do neznáma vznáší,
by plula sestersky za večerními divy.
Mlh tichým závojem, jenž z jarní stoupá nivy,
a vůní tajemnou a sladkým dechem kvítí
to němý krouží pták, a bílé křídlo svítí,
snů záři vznášejíc nad hmoty slepou tíhu.
Van studený se zdvih a v peruť zadul. K jihu,
ó, k jihu zaletět do pohádkových krajů,
pod nebe zjevení a zaslíbených tajů,
do modrých půlnocí, o kterých hoch už temně
a dusně sníval kdys, tam v ostrovní ty země,
kde krása zakleta, na vzdušnou pout se dáti:
Spí jižní jezero, spí za sedmdesáti
hor strmých hřebenem a za devíti moři – – –
Tam spěje duše má. Jí touha život stvoří,
že smí se pozvedat na křídle dávných přání.
Přes sedmdesát hor, přes devět vodních plání,
Alp ostrou vichřicí, vln usínavým vánkem
19
jde plavba mlčící nad zemských věcí spánkem.
Až posléz na cypřiš pták bílý znaven sedne,
zří v hloub a sebe, strom i světlé temno shlédne:
Rej bledých přízraků se hebce zvedá zdola
a mizí ve vlnách, hlas nezrozený volá,
zpěv mrtvý zaznívá, mlh zástupy se kupí
nad vodní hladinou a srážejí se v trupy
a roztékají v nic.
Je jasno. Ticho. Svatě.
Hvězd všecka nádhera se do stříbrné hlatě
tak sklání, jak by svět chtěl zdvojiti své božství.
A hvězdy pod vodou výš vyplouvají; množství
těch světel nehmotných se zachví, jak by mělo
se k žití probudit a proměnit se v tělo:
kde dříve bludná zář, teď zamávají ruce;
kde klid se chvěl a stkvěl, tam v úpění a v muce
teď z hloubi povznáší se vzdušný úběl najad;
v háj svatý z jasných vod zní jejich píseň:
„Zajat,
spí na dně jezera pán života, bůh změny.
20
My jeho dcery jsme, my s ním jsme uvězněny.
Jsme duše věcí všech a věčno zrcadlíce
jsme věčně měnivé. Však svět nám není více
než zářnou vzpomínkou: Nás dávná sudba kletá,
nás, věcí princezny, se smutným pánem světa
v ta místa zaklela. Kdy zazní slovo přeměn?
Jím půlnoc zazáří a úsvit bude ztemněn,
jím otec procitne a my se volny stanem
a ten, kdo slovo zná, všech krás i naším pánem.
Kdy zazní kouzelný zvuk jediného slova?
Smiluj se nad námi, ty, duše básníkova!
Ty bílá, s cypřiše jež na nás hledíš, duše,
ty znáš je, ty je víš...!“
A ticho. Mrtvo. Hluše
skřek z prsou vyrazí bez smyslu, bez života.
Pták bílý, k smrti chor, mdlým křídlem zatřepotá,
do výše povzlétá, tak sláb, jak měl by klesat.
Přes devět siných vod a přes hor sedmdesát
se plouží na sever. Se zkrvavenou hrudí
má duše letí zpět a mrtvé tělo budí:
„Já byla tuto noc, kde neměla jsem býti.
21
Já zřela tajemství, jež nesměla jsem zříti.
Mne duše věcí všech, mne duše Proteova
o spásu prosily, a neznala jsem slova,
já slova neznala –!“
Tak duše má se vrací.
Má v šíji touhy šíp a touhou vykrvácí.
22