NÁVRAT

NÁVRAT
Skleněné koule nad růžovým sadem, aeolská harfo na mé besídce – kam jste se poděly, vy v slunci mladém, vy v čisté touze dni a měsíce? Dnes řídké borky na písečné pláni a stavení zřím hnusem zemdlelá – aeolská hudbo všeho vzpomínání, vy duhová mé minulosti skla! Jíl, písek, písky bez rosy a deště. Les, jejž jsme sázeli, je chor a pust. Co bylo vetché, zdivočelo ještě, a prachem zalklo se, co chtělo vzrůst. Jak bylo lze tu v městě žít mých dědů! Jen jedna cesta zbývá: na hřbitov; ač nápisů již čísti nedovedu, přec luštím smysl z vyvětralých slov. 40 K mrtvým se nakloň! k stínům vrať se, stíne! tak minulost mi šeptá z pustých míst. Po mrtvých nešlap! nech je spát! mně kyne ne úcta k mrtvým, ale nenávist. Zde zprahlá thuj’ se nad blouznivcem třese, tam pod kamenem ubit sebevrah – Jdi, opusť domov, neohlížeje se, a z obuvi své vyraz otců prach! 41