NÁVRAT
Skleněné koule nad růžovým sadem,
aeolská harfo na mé besídce –
kam jste se poděly, vy v slunci mladém,
vy v čisté touze dni a měsíce?
Dnes řídké borky na písečné pláni
a stavení zřím hnusem zemdlelá –
aeolská hudbo všeho vzpomínání,
vy duhová mé minulosti skla!
Jíl, písek, písky bez rosy a deště.
Les, jejž jsme sázeli, je chor a pust.
Co bylo vetché, zdivočelo ještě,
a prachem zalklo se, co chtělo vzrůst.
Jak bylo lze tu v městě žít mých dědů!
Jen jedna cesta zbývá: na hřbitov;
ač nápisů již čísti nedovedu,
přec luštím smysl z vyvětralých slov.
40
K mrtvým se nakloň! k stínům vrať se, stíne!
tak minulost mi šeptá z pustých míst.
Po mrtvých nešlap! nech je spát! mně kyne
ne úcta k mrtvým, ale nenávist.
Zde zprahlá thuj’ se nad blouznivcem třese,
tam pod kamenem ubit sebevrah –
Jdi, opusť domov, neohlížeje se,
a z obuvi své vyraz otců prach!
41