OZÁŘENÁ OKNA
BÁSNĚ
1916
NAKLADATEL FR. BOROVÝ
V PRAZE
[5]
OTOKARU BŘEZINOVI
[7]
Drahý Mistře,
ve dnech, cele se obětujících nadosobním zájmům, vkládám do Vašich rukou knihu důvěrných hovorů duše, jsa si vědom, že lyrik ani tam, kde mluví v prvé osobě, nemá na mysli náhodností jednotlivého života, nýbrž snaží se vysloviti, čím ho za okamžikového prozáření smyslů pronikala tajemství všelidská: moře a noc, mládí a sen, láska i smrt, rodná země a čas.
[9]
VEČER A DUŠE
„Tak rád bych v tvou jizbu vešel! Otevř mi, spíš či bdíš?“
Kdo lákal to duši? to večer zaklepal na bílou mříž,
díval se laskavým okem ve ztichle spící tvář,
na kterou z přivřených oken tlumená padla zář.
„Tak rád bych ve své ruce ucítil tvoji dlaň!
Jen spi a neprobuď se, spi tiše dál a vstaň!“
A vstala; za jeho hlasem po špičkách zvolna šla
a neprobudila se a dotkla se jen skla.
„Tak rád bych ti píseň zpíval!“ – již zavál oknem van,
„tak rád bych tě do vlasů líbal!“ – a bylo dokořán.
Z města zvonily zvony, výdech sem od moří vlét,
a zavoněly stromy, a dotykem stával se svět,
v těla, jichž bdící nezná, vše spolu splývalo,
a všechno mluvilo ze sna a všechno zpívalo.
11
STROMY
Je bezvětří. Jen v korunách
cos táhle šumí jako v snách
a tichou písní věstí.
To jara stesk nám v duši sáh,
šept rozkvetlého štěstí.
Do modra nebes vrchol ční,
a políbení sluneční,
jež kane na ratolest,
tá v rose slz. Nám v jasu sní,
nám v lásce dřímá bolest.
Nás bílou vůní vábí den,
a čím náš život zatížen,
je jenom květů tíha,
však sladký smutek vssál se v kmen,
žal pod kořeny číhá.
12
Jsme děti štěstí. V korunách
však šelest, ševelící v snách,
smrt pod květy nám věstí.
To blaha stesk nám k srdci sáh,
to zabolelo štěstí.
13
SEN
Já smrti řekl „pojď!“ a přiložil jsem k rtům
dvé melodických píšťal, k nimž tančívaly ženy,
a hudbou zvábil jsem tu tichou družku v dům,
kde koberce jsou krví a vínem potřísněny.
V sál vichr světa vtrh a stříbrem zahrál stůl,
jenž zvonil v třesku číší a svítil pomeranči;
když svlažili jsme rty, „chci pít!“ jsem pokynul;
když vzdala mi svá ústa, já zašeptal jsem „tanči!“
A nahá tančila a přiložila k rtům
dvé píšťal, jejichž hudbou kdys vábíval jsem ženy.
A horkých krůpějí jsem sladký zaslech šum
a krví svého srdce měl prsty zkrvaveny.
14
ŽÁRLIVOST
Tvé duše květina když zavírá se,
co z kalichu ti temna vykvete?
Vy oči, zrosené v své smavé kráse,
co uvidíte, až mi usnete?
Rci, jakým cizím váta budeš světem?
kam orkán snů chce pel tvých lístků vznést?
Je sopečná ta hora, na níž kvetem,
a světlo na nás padá s cizích hvězd;
šum vyděsil nás půlnočního ptáka,
v líc hledíme tak němě lákavou:
to mrtvý měsíc tělo naše láká,
to tisíc let nám krouží nad hlavou.
My v lávě vykvetli a netušíme,
kam rozvane nás tmavých vichrů moc.
Tvé duše bílá květina když dříme,
ó duše mojí duše, dobrou noc!
15
PSYCHE
Erote, miláčku, na křídlech motýlích
se vznesem pod slunce, pít radost etheru,
pojď, krokem bělostným vtančíme do světa,
pod zlatým jasanem zlíbám ti skráň.
Erote, miláčku, za dne mě provázíš,
já v nocích modravých se skláním nad tebou,
v kraj snů a k rozkoší tě proudu povedu
i v sluj, kde podzemských kladiv zní hrom:
kamkoli toužíš – –
Jen do země bolesti,
kde smrt a šílenství jak sester vládne dvé,
do země bolesti, kde pláče beze slz
Niobe shroucená nad tělem bez duše,
do země bolesti tě s sebou nevezmu.
16
SOUCIT
Jak zeleň klamavá plá záříjových luk,
tak jasem zality jsou moje dni. Znám chvíle,
kdy dovnitř naslouchám a táhlý zazní zvuk,
tak světu ztracený – – Kdy mrtvých ruce bílé
se z hrobu zvedají a všechno stmí se kol,
že nevím, jsem-li živ, či sen, jejž sní kdos cizí;
kdy v nový život můj se starý vpíjí bol
a moji nejbližší mi v nedozírnu mizí.
Co spalo dlouhý rok, to probouzí se dnes,
bdí dávná výčitka, vře krve divý zmatek,
a cizí neštěstí, jež v dálce bolí kdes,
mne pálí do prsou: pláč pod závoji matek,
rtů škubajících křeč, nad čerstvým hrobem hřích,
žal plachých očí dvou, jež zapomněly žíti,
a úsměv vylhaný jak úsměv podzimních
těch zmírajících luk, jež barvou jara svítí.
17
LABYRINT SVĚTA
Já cizí, nepoznán, jsem v města vkročil ruch,
tak jako ze světa se vrací dobrodruh,
jenž sestár’ před časem a na nějž zapomněli.
Já v masku domů zřel, já hleděl na kostely,
kde dětskou řečí mou byl cizí slaven bůh.
A na mne bratří mí jak na vetřelce zřeli.
Ryk světel do zraku a hukot bolel v sluch,
a od čpících jak těl byl noční zvířen vzduch.
Tu z města vyšel jsem. Do srdce svého cely
jsem vkročit, pokorný, a zbožně jsem se celý
sám v sebe pohroužil a v žaltář snů i tuch.
A dvéře do světa se za mnou uzavřely.
18
PROTEUS
Když slunce zapadlo a barva barvu sháší,
má duše toužící se do neznáma vznáší,
by plula sestersky za večerními divy.
Mlh tichým závojem, jenž z jarní stoupá nivy,
a vůní tajemnou a sladkým dechem kvítí
to němý krouží pták, a bílé křídlo svítí,
snů záři vznášejíc nad hmoty slepou tíhu.
Van studený se zdvih a v peruť zadul. K jihu,
ó, k jihu zaletět do pohádkových krajů,
pod nebe zjevení a zaslíbených tajů,
do modrých půlnocí, o kterých hoch už temně
a dusně sníval kdys, tam v ostrovní ty země,
kde krása zakleta, na vzdušnou pout se dáti:
Spí jižní jezero, spí za sedmdesáti
hor strmých hřebenem a za devíti moři – – –
Tam spěje duše má. Jí touha život stvoří,
že smí se pozvedat na křídle dávných přání.
Přes sedmdesát hor, přes devět vodních plání,
Alp ostrou vichřicí, vln usínavým vánkem
19
jde plavba mlčící nad zemských věcí spánkem.
Až posléz na cypřiš pták bílý znaven sedne,
zří v hloub a sebe, strom i světlé temno shlédne:
Rej bledých přízraků se hebce zvedá zdola
a mizí ve vlnách, hlas nezrozený volá,
zpěv mrtvý zaznívá, mlh zástupy se kupí
nad vodní hladinou a srážejí se v trupy
a roztékají v nic.
Je jasno. Ticho. Svatě.
Hvězd všecka nádhera se do stříbrné hlatě
tak sklání, jak by svět chtěl zdvojiti své božství.
A hvězdy pod vodou výš vyplouvají; množství
těch světel nehmotných se zachví, jak by mělo
se k žití probudit a proměnit se v tělo:
kde dříve bludná zář, teď zamávají ruce;
kde klid se chvěl a stkvěl, tam v úpění a v muce
teď z hloubi povznáší se vzdušný úběl najad;
v háj svatý z jasných vod zní jejich píseň:
„Zajat,
spí na dně jezera pán života, bůh změny.
20
My jeho dcery jsme, my s ním jsme uvězněny.
Jsme duše věcí všech a věčno zrcadlíce
jsme věčně měnivé. Však svět nám není více
než zářnou vzpomínkou: Nás dávná sudba kletá,
nás, věcí princezny, se smutným pánem světa
v ta místa zaklela. Kdy zazní slovo přeměn?
Jím půlnoc zazáří a úsvit bude ztemněn,
jím otec procitne a my se volny stanem
a ten, kdo slovo zná, všech krás i naším pánem.
Kdy zazní kouzelný zvuk jediného slova?
Smiluj se nad námi, ty, duše básníkova!
Ty bílá, s cypřiše jež na nás hledíš, duše,
ty znáš je, ty je víš...!“
A ticho. Mrtvo. Hluše
skřek z prsou vyrazí bez smyslu, bez života.
Pták bílý, k smrti chor, mdlým křídlem zatřepotá,
do výše povzlétá, tak sláb, jak měl by klesat.
Přes devět siných vod a přes hor sedmdesát
se plouží na sever. Se zkrvavenou hrudí
má duše letí zpět a mrtvé tělo budí:
„Já byla tuto noc, kde neměla jsem býti.
21
Já zřela tajemství, jež nesměla jsem zříti.
Mne duše věcí všech, mne duše Proteova
o spásu prosily, a neznala jsem slova,
já slova neznala –!“
Tak duše má se vrací.
Má v šíji touhy šíp a touhou vykrvácí.
22
NA BŘEHU JEZERA
Jsem tvůrčí zrcadlo, jež v krystal svého lomu
hmot chaos přijímá, by věcem vdechlo tvar?
jsem ten, jenž duši hor, svých ostrovů a stromů
dá vznik a trvání, stín, soumrak, půlnoc, zmar?
Jsem pouze větrů hrou a tanci vln, jenž loudí
mou mladou bytost v hloub, se celý odevzdám.
Ó věčno plynoucí – ó modro, které proudí – –!
Jsem okamžik. Jsem nic. A v duši kosmos mám.
23
VE CHVÍLI ZÁVISTI
V mdlém dusnu chvil, kdy rovina mne láká,
kdy vrchol, sok můj, vzrůstá nad oblaka,
kdy hořknou rty a pod nohou se drolí
prsť, na níž znaven zachytil se krok,
ve zprahlé chvíli závisti, kdy bolí
let krahujců a dravčí skok –
já přece neklesám. Též já jsem jednou
nad hloubkou zahleděl se nedohlednou
v drůz křišťálových oko neměnné;
v líc šlehán, modř já mrazivou jsem ssál,
já viděl bez dechu, jak s temene
prach sněžný v prázdné nekonečno vál.
24
PÍSEŇ V PŘÍSTAVU
Co záleží na hříchu mládí!
Na vlnách houpe se loď.
Slibuje, vábí a svádí –
Minulost do moře hoď!
Oceán čistý se neptá,
odkud ni kam ani proč,
lichotná vlna jen šeptá:
v tančící šalupu vskoč!
Na souši hrob je ti jistý,
co na tom, zda zítra či dnes.
S lodí-li ztroskotáš, čistý
v nejčistší živel jsi kles.
25
PŮLNOČNÍ PŘÍLIV
Ječ, říjej, řič v mé snění etherné,
rvi život v hloub, řvi výsměch naší víře,
tři o výspu své tělo nezměrné,
ty bez citu, ty bez duše, ty zvíře!
Co lidské, neznáš, vírná prahmoto,
tvůj smích je smrt a náruč tvá nám klne,
vždy vzdálený a cizí despoto,
já v tebe vpíjím zraky hrůzy plné
– – a přec tě miluju; a přece vím:
byť vztek tvůj soptil nelidsky a lítě,
ač, Leviathane, jsem rabem tvým,
já, chaose, jsem pokrevné tvé dítě;
přec také v tobě zásvětí je řád,
přec také ty svým během kolotavým
v kruh věčný božského jsi kosmu vpiat,
přec, náměsíční bratře můj, té zdravím!
26
Šum, duj a huč a vzdouvej se a val,
mé nitro zaplav, očisť jeho ránu,
smyj malý bol a pozemský můj žal
a v hruď mou vdechni hukot oceánu,
svou nelítostnost bez citů a běd,
své nesmírno, svou vlnu nadživota,
svůj noční příboj, z hlubin jenž se zved
a mizí v hloub, kde splývá duch i hmota.
Můj otče, tyrane a bratře můj,
jenž znát mne nechceš, mrazným jenž jsi zmarem,
půl zvíře, bože půl, šum, huč a duj
a rvi mé sny: vždyť tys, jenž dal je darem.
27
S PALUBY
V noc hluchou lačné feny
nechť s hřívou zuří zježenou,
nechť vztekem zsinalé pěny
se přes palubu přeženou!
Loď trupy zvířat drtí,
hřmí přes plece i přes tlamy –
však bledší přízrak smrti
za námi, s námi, před námi:
Jak cyklop, který hází
tříšť skalin, loď jež rozbijí,
tak ostrov kamennou hrází
rozmetá útok bestií
a s majákem, jenž mu svítí
jak fanál smrti na čele,
se na můj koráb řítí,
jenž světélkuje zbaběle.
28
Před sebou smrt já vidím,
pod sebou pole záhuby,
kol půlnoc řve – Já řídím
živoucí život s paluby;
nás vírů, bradel, tesů
vidoucí vůle uchová,
soutěskou vin a běsů
propluje loď má duchová.
29
V CIZINĚ
Loď supějící plula na sever
a já jsem toužil, v modré zírat nebe;
zimavým deštěm sychral podvečer –
já prahnul, mlhy, která v duši zebe,
i nehostinných zapomenout šer,
jak syn být laskán, který „vítej“ slyší,
co rukou dvé se klade mu kol šíje,
a řeči neslyšet, jež ve sluch bije
tak tvrdě, jako půlnoční když tiší
dopadá perlík v úpějící kov.
Tu se v mé smysly vlila melodie
italských slov – –
a roztekla se v potok bublající
a mohutněla v širý proud, jenž spící
mou vzpomínku kams na jih unášel:
Mír nade mnou. A jak by od vesel
šum ševelících vod se stříbřil dole,
má plula vzpomínka jak na gondole,
30
jež těžkým flórem clon je zakryta,
jak novicka, když v noci na gondole
do města lásky tajně zavítá;
v kout tichý choulíc se a kolébána
rytmickým dechem šplouchajících vln,
zírala v tmu a bděla, zčarována,
zrak přetékající, sluch díků pln,
má snila vzpomínka, až procit z rána
rej bílých racků, aby vylét v lov,
bděla i snila, hudbou obtékána
italských slov – –
Jako když perlík v úpějící kov
za ticha, nocí rozlitého, buší,
v mou vzpomínající tak padla duši
s akcentem tvrdým domorodců řeč.
Já vyskočil a zřel jen klest a kleč;
kolkolem výsp jen trupy naze chudé,
co v mysli hasla zář a dál a slast.
Já náhle byl jak ten, kdo doma všude,
tak jako ten, kdo nikde nemá vlast;
a v chvíli tu jsem žhavou cítil vinu:
31
jak ten, kdo zapřel pravou domovinu,
jak nevděčník, jenž prchl od své matky
a nepřizná, že srdce teskní zpátky.
32
NA POMEZÍ
Zří jedovatý zor dolů v kraj, tak zlý a zákeřně zlostný,
kde do týla vody zesinavělé vítr jaguár vpad:
To šklebí se ze šikmých střílen, to bodci se ježí a ostny
pevnost-hrad.
Hruď do šupin krunýře vkutu,
cení svůj dravčí chrup –
a ve výši mrak jako chycený sup,
jenž do rzivě železných prutů
zahnutým zobcem se zakloval,
zoufale tluče křídlem o žebra špičatých skal.
Jak hrozivě přirostla k ponurým zdem
šedivá vojenská stráž,
jak duní ukrytou zbrojí ta pevná, jež nese mne, zem,
a já, jak cizí a slabý, jak bezbranný, zbytečný jsem,
zvířecí pohled váš,
tvůj, přírodo nemilosrdná, tvůj, krví podlitá válko, když vidím!
Za svoje lidství, za svoji bezkrevnou krotkost jak hořce se stydím!
33
Za prsa bez obručí
a za lásku všehomíra,
za pláč, jenž neplakán mučí,
a za soucit, hruď že mi výčitkou sžírá!
Vzmuž se, svobodný duchu, jenž, lidský, přebýváš ve mně!
To nečisté, stydlivé zvíře, do prachu skrčené, zkroť!
Vzepni své témě –
letících mraků se chyť a skokem se vymršť v nehmotných oblaků loď!
Ó rci, co nad sebou vidíš? Kam nese tě v orkánu mrak?
„Já nemohu zírat vzhůru, mně dolů to strhuje zrak.
Já vykláním se k zemi, ven z dráhy oblačných plavců,
já dole zřím vrchy a vody, zřím obrovské klece dravců –
jsou zapuštěny v moře, jsou vyšší než hory jich mříže,
a deset obludných koček se vzpíná a do kovu hryže,
a deset obludných koček své řetězy servat se sápe.
Z hluboka ke mně, hladovým hlasem
ržá, vyje a chrápe
bestií táhlý řev,
34
syrovým masem
to ve vzduchu voní,
já cítím teplou zvířecí krev,
já z ní jsem se zrodil, já žízniv jsem po ní...!“
Výš vylétlo mračno a vítr je do spárů chytil.
Vznešený, svobodný plavec bez vlády v rokli se řítil –
pestře žíhaný pták, jenž, zedrán a k smrti raněný,
dopadá k nohám šelem do prachu zvířené areny.
35
V AMFITHEATRU
Zde promlouval Řím. Polnic řeřavěl třesk. Krví obživla žula.
V slunci zatvrdlá tvář citem se nepohnula,
když barbarský otrok, jak na špalku zvíře, měl shrblou sraženu šíj
a vítězů soptila láje: nelituj, doraz ho, bij!
Ulpěla ve vzduchu krev, na dně se v kalužích ssedá,
přilíná k zvětralým schodům a ztuchlou vůní se zvedá,
do zdravě zrychlených, živoucích plic
nákazou smrti se vssávajíc.
Tu, jako když do kalné, otrávené studně
s jabloně zavát je zrůžovělý květ,
tak zimním večerem, nevinně a cudně,
stydlivý tón sem do písku zvlhlého slét:
naproti s kaple vyzvání,
kvílí a zpívá klekání.
Krůpěje zvuků prýští se, tekou,
tříští se o stupně z mramoru,
36
rozstřikují se a přívalem, potokem, řekou
vzdouvají hlubokou prostoru.
Jakým to životem přízraků se plní
kotlina dole, každý schod a kout:
vystydlá krev se rudým tokem vlní,
co bylo zvukem, přelévá se v proud;
již není to arena zápasníků,
ne kámen, ne mrtvé divadlo,
to vření časů, zániků a vzniků
v kouzelný bassin zapadlo.
Hladina vyplouvá výš, proud žene se, vzpíná se, zmítá.
Když ruku jsem ponořil v kypění vod,
zdála se bronzem být kryta – –
A když jsem ustoupil na nejvyšší schod,
mne ozdravný večer, střízlivý a silný,
za ruku chytil, a z blízké tovární dílny
chraptivé sirény hlas mně ve sluch se vbod.
Drsný, drahý ty hlase, já s tisícerým díkem
přijal bych od tebe záchranu a zdar;
tam za mnou jako pod syčícím víkem
vře kotel plný jedovatých par,
37
teď mohu zas dýchat a vzpomínat, jak v mládí
s tajeným dechem jsme slýchávali rádi
hrčení strojů a nad hřídeli
svištivý kotouč řemenů,
jež vdrhly se, ječely, hřměly
do našich dětských dnů.
A přec, dohnán minulem, tvář v tváři dnešnímu městu,
nemohu vzkřiknout „jsem tvůj!“, svou skříženou vidím jen cestu:
Já, z jeku strojírny, hostem u zašlých věků.
Teď vítězně s prodromy běžím, teď přežilé dědictví vleku.
Potomek smyslných raç – bez citu pro jejich děti;
životem vržen jak míč v století ze století.
V peřeje doby stržen a zaplavován jak hráz;
stavidlo, kterým proudí a přelévá se čas;
ne horská strž ni přístav, ne ústí a ne zdroj,
jsem přechodný, překotný dnešek, minula se zítřkem boj,
jsem Říman a jsem oběť, jsem smír a rouhání,
jsem signál všední práce a zvon, jenž vyzvání –
38
mé místo: křižovatka, můj osud: rozhraní;
mou prapodstatou změna, severojižní můj směr,
můj domov: labyrint věků, má duše: prolnutí sfér – –
Jsem krví oné krve, z níž vyvřel Ahasver.
39
NÁVRAT
Skleněné koule nad růžovým sadem,
aeolská harfo na mé besídce –
kam jste se poděly, vy v slunci mladém,
vy v čisté touze dni a měsíce?
Dnes řídké borky na písečné pláni
a stavení zřím hnusem zemdlelá –
aeolská hudbo všeho vzpomínání,
vy duhová mé minulosti skla!
Jíl, písek, písky bez rosy a deště.
Les, jejž jsme sázeli, je chor a pust.
Co bylo vetché, zdivočelo ještě,
a prachem zalklo se, co chtělo vzrůst.
Jak bylo lze tu v městě žít mých dědů!
Jen jedna cesta zbývá: na hřbitov;
ač nápisů již čísti nedovedu,
přec luštím smysl z vyvětralých slov.
40
K mrtvým se nakloň! k stínům vrať se, stíne!
tak minulost mi šeptá z pustých míst.
Po mrtvých nešlap! nech je spát! mně kyne
ne úcta k mrtvým, ale nenávist.
Zde zprahlá thuj’ se nad blouznivcem třese,
tam pod kamenem ubit sebevrah –
Jdi, opusť domov, neohlížeje se,
a z obuvi své vyraz otců prach!
41
HEREC
Dovnitř se nelze vrátit: nad vchodem šklebí se maska;
tisíc tam chlipných je očí, před rampou bičem se práská,
znesvěcujícím hmatem kdos po tajemství sáh’,
svědomí krčí se, zbito, a člověk se svíjí, nah;
já dryáčnictvím krve a navoněnými vzdechy
byl vyštván jako žhář z pod doutnající střechy.
Jdu prázdnými ulicemi: kal vzpomínek na nich lpí;
nad šplouchající řekou – a slyším: město spí;
za okny ozářenými přebdělé tuším hráče,
jdu podél domu slepců a zdá se mi: někdo tam pláče,
a stoupám ve zvlhlý park.
Ó, kde jsem tak dlouho dlel?
Zatím, co dýchal jsem v dusnu, strom za stromem rozpučel.
„My bělostně bílé květy, my po tmě se rozvily samy.
Proč jsi nás opustil? pověz! Proč nerozkvet jsi s námi?
42
Proč trpěls v těžkém vzduchu, kde jara neznají?“
Tak s výčitkou a steskem ty stromy dýchají,
jako bych po celý život nikdy nebyl živ z jara;
a náhle s vrcholku stromů zazní mi píseň stará,
ta neuvěřitelná, tajemná, beze slov,
z níž neznáme jednoho verše, k níž hledáme tisíc strof,
již každý z nás milionů chce chytit v nápěv nový,
již každý chce pro sebe šeptat a panenskými slovy.
Zde tedy je to všecko. Co jsem kdy, ozvěnou, hrál,
co musil jsem cítit, zlosyn, teď šašek a teď král,
co v potupně prázdném chechtu se šklebilo ze zrcadla,
co zarylo se mi v srdce, kdykoli opona spadla,
to všecko zde dýše a šeptá. Já toužím pod květy:
jen vsáhnout a vssát se do nich! a zřím jen – zakletý,
bych na prázdno do vzduchu sahal –, jak tajemství kvete a roste.
Nemáme pro ně slov. A je to přec tak prosté.
43
VĚČNÉ MLÁDÍ
Když nad hlavou nám mladá meluzina
rve staré duby ve své náručí,
tu na zvadlé se listí nevzpomíná,
tu nezříš, loňský rok jak dohasíná,
zříš jenom květ, jenž zítra rozpučí!
Co bylo, mrtvo jest a podupáno –
my sotva v prvý rozlétli se den.
Tys pták, jenž procit, netknuté jsi ráno,
a tvým že okem dívat se mi dáno,
já, každé noci znovu narozen,
zas ve sluneční rose duši koupat,
z mlh jitra den svůj nově tvořit smím:
též já zřím spící haluz plnou poupat
a břízy při tanci se v pase houpat
a vítr, dítě, hrát si s kapradím.
44
A přec i v březnu, jako v podjeseni,
smrt slyším zpívat všude vůkol nás,
smrt jásá z písně skřivana, to není
dech minula ni vlhkých listů tlení,
smrt věčného je mládí silný hlas.
45
SRDCE SVĚTA
Noc láká pod sněhem a hvězdami.
Noc opalisující, bezhlesá.
Jak ztuhlý zvon se klenou nad námi
průzračná nebesa.
Slyš, mluví půlnoc. V oslnivé stráně,
v les vánoční, jenž jíním ticha vzkvétá,
van něhy zadýchal, a stříbra báně
se plaše dotklo zlaté srdce světa.
Jím rozhoupal se vesmír. Zvučel čas.
Zazvonil vítr o sklo jehličí.
Zněl hvězdy třpyt, kol hvězdy jak se třás.
Však zvuk byl nejčistší,
jímž lidské srdce mladě zazvonilo
milostným trylkem, hranou odříkání.
Těch zvonů echo stohlasé se slilo
v mé jedno přání:
46
Mít v stáří mrazem prošlehaný hled,
vlást zimní vůlí malátnícím snům –
a srdcem, srdcem osmnácti let
bít horce v pozdrav čistým nebesům.
47
KLETBA SLOV
Co chtěl jsem zlého? Ptej se a bílý
poví ti zamlkle sníh a led:
u tvojich nohou chtěl jsem já chvíli
života svého proklečet.
Být nesmělo to. Jediným slovem
stržen byl závoj s duší dvou.
Proč nutno je mluvit? Proč jmény se zovem?
Proč úpí hlas lidský temnotou?
Jsi cizinka? má jsi? jiného žena?
Jsem otrok, jsem pán? či bratr tvůj?
Proč byla slova vynalezena!
Cti tajemství, mlčíc, či nemiluj!
Teď vím, bylo bajkou vše, co jsme žili,
a co jsme snili, bylo snem.
Nic nechci už zlého; chci jenom chvíli
života svého být svůj a něm.
48
VÍM...
Vím, ženy, jež jsme do náruče brali,
jsou z krve našich vlastních snů a vin,
a muži, které vy jste milovaly,
jsou nezachytitelní jako stín.
Vím, horce objati jdou muži, ženy,
však slepé prsty temnem tápají;
my nechápáni a vy nezjeveny,
se honíme jak v mátoh mumraji.
Vím, duši urvat chcem a převtěliti –
a kdykoli ti šeptám: mám tě rád,
tep světa cizího mé srdce cítí
a smutek, že se nemůžeme znát.
49
ZLÉ SRDCE
Žít na krvácejícím světě našem,
kde dobro hledáme a zlo jen pášem:
žít! prohřešit se na svých nejdražších;
v síť vin se vplést a hříchem smývat hřích;
žít: vášeň, křeč a provinilé lidství;
zub za zub, chtíč a křivopřísežnictví;
dnes zrádcem být a zítra zrazován;
bít do krve a krváceti z ran,
jež cizím tělům vlastní vryly pěsti – –
Zlé srdce, kaj se z násilného štěstí
a z lásky prchavé i z hříčky chvil,
kdy zdálo se, žes věčnem rozechvěno,
i z poznání, jímž vítěz zmučen byl:
že dobrým být mu na vždy odepřeno.
50
S BOHEM
Vším, co jsme ztratili, nechť bohatnem
my, včera štěstím plaše objímáni.
Dnes, kdy se loučíme, kéž v udatném
nám srdci dozrá vděčnost odříkání;
dnes němé něhy pozdrav poslední
jak sladkost ssajem z příliš pozdních plodů.
Když z milovaných úst nám „s bohem“ zní,
my oddaně chcem žehnat při rozchodu.
Co ztratili jsme, buď nám vítězstvím.
V sen proměníme duše zašlých druhů
a z hoře vzpomínek, kde troud a dým,
vstříc věčnosti své zbásníme si duhu.
By to, co bylo, s námi mohlo žít,
my všemu nejdražšímu s bohem dáme
a smíme lidskou nesmrtelnost mít
i z rozchodu, jenž naše srdce láme.
51
DOBROU NOC
Když večer usíná,
zář nová na mě padne:
svět tiché oči má,
jež neprohlédly za dne;
noc tisíc očí má,
jež tmou, jak okna, svítí.
Je noc má otčina –
Je noc. Chci domů jíti.
52
POZDRAV
Nám rozchod zduchověl. V mhách rozeštkal se den,
přes ostré hrany hor je závoj zavěšen,
vše v dál se rozchází, mrak mraku v pozdrav kyne,
je pozdní hodina, je podzim – Všechno mine.
Nic vůkol nezbylo, než vzduchoprázdný čas.
My, rozhozeni v něm, zda setkáme se zas?
V tvář nezří druhu druh, leč v myšlenkách si čteme,
že setkáme se zas... a že se rozejdeme.
53
NAD ŘEKOU
Třpyt, vůně zory, růže nerozkvetlá,
květ poledne a plápol blankytu –
ach, tolik lásky, tolik žáru světla,
vše pohlceno hloubkou bez citu,
a všechno, všechno marně: oběť jitra
i večer, který čerstvou krví plá –
Ty plyneš v dál, ó řeko mého nitra,
ty chladná, krutá, neprozářená.
Jsem v slunci, pevná zem, a do daleka
zřím ztráceti se tebe, duši svou.
Na chvíli chvil vždy svoji, břeh a řeka
na věky věků sobě cizí jsou.
54
MASKA MRTVÉ
Nám, prostřed slastí všech, smrt plápolajíc šíří
nad stolem života svůj chmurný šerojas,
a zváben, pohled náš kol bledé lampy víří –
Jen tvoje oko spí: ó slepá, prohlédlas?
Ty, bludná v žití svém, dnes u cizinců doma,
dřív zvědavá jak my, jež nyní mlčet smíš,
nám ve zmámený zrak, nám v srdce nevidomá
svou vlíbej záhadu – ty mrtvá, která víš – –
55
VDĚČNOST
Pověz mi, srdce mé,
co řekneš asi,
až my dva budeme
se loučit na všechny časy?
A z prsou zaznělo:
Já řeknu zcela málo –
Čím hloub jsem trpělo,
tím vroucněj děkovalo.
56
NOC
Zrádcové boje a světla, mé prsty se zabořovaly
v jidášskou hromadu zisku.
Jak troud, který čpavě a vystydle pálí,
z krvavě natřených pysků
vinul se mámivý dým,
čís oči se v mozek mi propalovaly
pohledem kočičím,
po ruce jak by kostlivec hmát,
na prsou ležel mi kouř, plazivý, dusný, černý,
a nemoh jsem hrát
a nemoh jsem dýchat a z mrtvolné herny
jsem na chladnou terasu do noci zvonivé vyšel.
Kde zřely mé oči
a kde jsem už slyšel
ten chvat a ten vzruch a ten let?
Nade mnou, pode mnou, se mnou se točí
široširoký svět.
Vkročil jsem do chladu na pavlán,
57
jenž visí nad jezerem?
Je trám, je krok můj rozhoupán,
a tančí vzduch, já kapitán
vyplouvám půlnočním směrem
a dýchám a velím a jsem.
Teď řinčivě loď má, houpavá zem,
kotvy své zvedá, a vítr jí do plachet duje.
Věnčena guirlandou stříbrných hvězd,
hladinu ztišenou brázdí a nádherný slaví svůj vjezd
na širé, závratné moře, a prostorem, prostorem bez mezí pluje.
Zpívají hvězdy: „Bezvětrým vanem
střásáme k zemi sluneční prach,
nad sestru vzlétáme, hasnem a planem
v odvěkém křížení kroužících drah,
nic není v klidu, v míru ni stání,
vše kolotání a vání, proud,
smrt je jen zdání –
zdar s tím, kdo s námi chce plout!“
Zpívá má krev: „Jsem hořících světů
ohnivá krůpěj a v plamenech kvetu,
58
od srdce šlehám k horečným lícím,
sžírám se proudem obrozujícím,
a není chvíle, ni chvíle chvil,
kdy horký můj rytmus by nebušil“.nebušil.“
Zpívá to zdola: „Ve věčna moři
golfický proud jsem já, čas.
Jsem ten, jenž nese a tvoří
všechny, všechny vás:
chvíle, jež mrou, a vlny, jež z vlny se rodí,
půlnoci, prostor, dny,
a tebe, má lodi,
tvé lodníky rudé, hvězd kytky a sny,
unáším v zápas, v život a změnu,
sám s sebou se o závod ženu,
sám sebou do běhu hnán,
já nejbouřnější a nejdivočejší, já jediný, svatý oceán.“
Byl trojzvuk ten v tanec můj vpleten,
když vkročil jsem nazpět v sál,
tón zvonů, houslí a fléten
mi v ústrety hrál,
59
byl jediný vonný květen,
kde dřív puch mrtvolný vál.
Dech růžových cítil jsem rtů a třikrát o misku zlatou
jsem zazvonil zlatem, a trojí tou rozjařen ztrátou,
já smál se jak zchudlý dobrodruh král.
Do města nočního vzedmutých vln
jsem vracel se, vášní a tajemství pln,
bratr hvězd, dítě času a planoucí tvor.
Když spánek mi na víčka klesl,
mně zdálo se: k zlatému poli se snesl
meteor.
60
NA VÝŠINÁCH
Ptáku bouřliváku, holubice sivá,
polibku vichrů a pochodni živá,
divoce vzkvetlá růže, písničko ševelivá,
slyšíš a vidíš? jak všechno dnes plane a zpívá
tvou láskou!
Jitro nám vstalo s lože, jež hvězdami posypáno,
a hleď, jak nad vonnou zemí rozpouští plavý vlas!
Co že nám dnešní ráno,
co že nám přinese as?
mně, který čekám na ohně znamení,
mně, který na těchto rukou k vrcholu hory tě nes,
a tobě, jež přede mnou tančíš, v bělostném ukryta plameni,
tobě, jež nad všechny hory chceš vyšlehnout do nebes!
Den bílý v parách se zrodil, a hvězdný se rozprášil pel:
Chtěla bys nyní umřít? Vůz aby ohnivý sjel
a do země odlétlých hvězd nás v rudém unášel mraku?
Ptáku bouřliváku,
má lásko!
[61]
OTÁZKY
Dívala jsi se do jižní noci
pod naším ledovým zeměpásem?
Nemodlil jsem se k bohu otci
zjasněně bezbožným svým hlasem?
Cítilas, jak se vzhůru padá?
Dýchalas květ, jenž ze smrti pučí?
Vidělas, jak si všechno padá,
propast a výšky, věrnost, zrada,
příchod i rozchod do náručí?
Víš, že jsou věci pouhým stínem?
že noc všech stínů rozdíl stírá?
Víš, až my do ní jednou vplynem,
že smíme v světapáse jiném
žít zemské božství všehomíra?
Víš, že se nikdy neumírá?
62
Z HLUBIN
Vám nemohu žehnat,
vy nepřátelské hvězdy,
pod stanem smutečních nebes
jež pláte stříbrnou zbrojí:
Vám, jež v duše mé bezdno
vmetly jste pochodeň snů,
volám, neviditelný,
prachu já vířivý atom:
Proč,
ó proč jste mi urvaly mír,
proč po dni dusném a plodném
myšlenkou jepicovitou
v mé smysly jste vžehly
křeč touhy po nekonečnu
a přede mnou samým děs?
Já byl jak žíznivé pole,
jež v tiché pokoře čeká
63
na vláhu příštích dnů,
já žil, mezi lidmi člověk,
jenž neví, že vesmírem krouží,
věčné přeměně vstříc.
Teď brázdami pole mého
se provalil oheň, a srdce,
mé lidské srdce se vzňalo,
teď smrt jsem a život a víra i závrať –
teď z nepoznatelných dálek
stín boha na mne pad.
64
OKAMŽIK VĚČNOSTI
Šumí noc. Spí život a spí věci.
Ze spánku já řeku slyším téci:
mimo mne a nitrem se mi věčno
z nepoznána valí v nekonečno.
Ze spánku se duše rozpomíná:
Která byla moje domovina?
Vzeplula jsem z mořské tůně svaté?
Žila jsem svůj den již tisíckráte?
Zradila jsem na hvězdách své tělo?
Z bohů jsem, jimž zemříti se chtělo?
Jako by se z okna vykláněla,
jak by dechla v mhu, jež zacláněla,
v prozářené věčno duše hledí,
v tisíc vln a v tisíc odpovědí;
65
z okna, pod nímž v dál se valí řeka,
na pozdrav své domoviny čeká,
naklání se, půlnoc před očima,
čeká, nečeká, již sní a dřímá.
A jak usíná, jak ze sna dýše,
světlé okno přivírá se tiše.
66
OBSAH
Večer a duše11
Stromy12
Sen14
Žárlivost15
Psyche16
Soucit17
Labyrint světa18
Proteus19
Na břehu jezera23
Ve chvíli závisti24
Píseň v přístavu25
Půlnoční příliv26
S paluby28
V cizině30
Na pomezí (1913)33
V amfitheatru36
Návrat40
Herec42
Věčné mládí44
[67]
Srdce světa46
Kletba slov48
Vím...49
Zlé srdce50
S bohem51
Dobrou noc52
Pozdrav53
Nad řekou54
Maska mrtvé55
Vděčnost56
Noc57
Na výšinách61
Otázky62
Z hlubin63
Okamžik věčnosti65
[68]
Otokar Fischer
OZÁŘENÁ OKNA
Vydal nakladatel Fr. Borový
v 500 výtiscích,
upravil V. H. Brunner
a
vytiskla „Politika“ v Praze
typy starého medievalu
v prosinci 1915.
E: jf; 2005
[69]