SOUCIT

Otokar Fischer

SOUCIT
Jak zeleň klamavá plá záříjových luk, tak jasem zality jsou moje dni. Znám chvíle, kdy dovnitř naslouchám a táhlý zazní zvuk, tak světu ztracený – – Kdy mrtvých ruce bílé se z hrobu zvedají a všechno stmí se kol, že nevím, jsem-li živ, či sen, jejž sní kdos cizí; kdy v nový život můj se starý vpíjí bol a moji nejbližší mi v nedozírnu mizí. Co spalo dlouhý rok, to probouzí se dnes, bdí dávná výčitka, vře krve divý zmatek, a cizí neštěstí, jež v dálce bolí kdes, mne pálí do prsou: pláč pod závoji matek, rtů škubajících křeč, nad čerstvým hrobem hřích, žal plachých očí dvou, jež zapomněly žíti, a úsměv vylhaný jak úsměv podzimních těch zmírajících luk, jež barvou jara svítí. 17
Básně v knize Ozářená okna:
  1. VEČER A DUŠE
  2. STROMY
  3. SEN
  4. ŽÁRLIVOST
  5. PSYCHE
  6. SOUCIT
  7. LABYRINT SVĚTA
  8. PROTEUS
  9. NA BŘEHU JEZERA
  10. VE CHVÍLI ZÁVISTI
  11. PÍSEŇ V PŘÍSTAVU
  12. PŮLNOČNÍ PŘÍLIV
  13. S PALUBY
  14. V CIZINĚ
  15. NA POMEZÍ
  16. V AMFITHEATRU
  17. NÁVRAT
  18. HEREC
  19. VĚČNÉ MLÁDÍ
  20. SRDCE SVĚTA
  21. KLETBA SLOV
  22. VÍM...
  23. ZLÉ SRDCE
  24. S BOHEM
  25. DOBROU NOC
  26. POZDRAV
  27. NAD ŘEKOU
  28. MASKA MRTVÉ
  29. VDĚČNOST
  30. NOC
  31. NA VÝŠINÁCH
  32. OTÁZKY
  33. Z HLUBIN
  34. OKAMŽIK VĚČNOSTI