SOUCIT
Jak zeleň klamavá plá záříjových luk,
tak jasem zality jsou moje dni. Znám chvíle,
kdy dovnitř naslouchám a táhlý zazní zvuk,
tak světu ztracený – – Kdy mrtvých ruce bílé
se z hrobu zvedají a všechno stmí se kol,
že nevím, jsem-li živ, či sen, jejž sní kdos cizí;
kdy v nový život můj se starý vpíjí bol
a moji nejbližší mi v nedozírnu mizí.
Co spalo dlouhý rok, to probouzí se dnes,
bdí dávná výčitka, vře krve divý zmatek,
a cizí neštěstí, jež v dálce bolí kdes,
mne pálí do prsou: pláč pod závoji matek,
rtů škubajících křeč, nad čerstvým hrobem hřích,
žal plachých očí dvou, jež zapomněly žíti,
a úsměv vylhaný jak úsměv podzimních
těch zmírajících luk, jež barvou jara svítí.
17