VĚČNÉ MLÁDÍ
Když nad hlavou nám mladá meluzina
rve staré duby ve své náručí,
tu na zvadlé se listí nevzpomíná,
tu nezříš, loňský rok jak dohasíná,
zříš jenom květ, jenž zítra rozpučí!
Co bylo, mrtvo jest a podupáno –
my sotva v prvý rozlétli se den.
Tys pták, jenž procit, netknuté jsi ráno,
a tvým že okem dívat se mi dáno,
já, každé noci znovu narozen,
zas ve sluneční rose duši koupat,
z mlh jitra den svůj nově tvořit smím:
též já zřím spící haluz plnou poupat
a břízy při tanci se v pase houpat
a vítr, dítě, hrát si s kapradím.
44
A přec i v březnu, jako v podjeseni,
smrt slyším zpívat všude vůkol nás,
smrt jásá z písně skřivana, to není
dech minula ni vlhkých listů tlení,
smrt věčného je mládí silný hlas.
45