Zrádcové boje a světla, mé prsty se zabořovaly
v jidášskou hromadu zisku.
Jak troud, který čpavě a vystydle pálí,
z krvavě natřených pysků
vinul se mámivý dým,
čís oči se v mozek mi propalovaly
pohledem kočičím,
po ruce jak by kostlivec hmát,
na prsou ležel mi kouř, plazivý, dusný, černý,
a nemoh jsem hrát
a nemoh jsem dýchat a z mrtvolné herny
jsem na chladnou terasu do noci zvonivé vyšel.
Kde zřely mé oči
a kde jsem už slyšel
ten chvat a ten vzruch a ten let?
Nade mnou, pode mnou, se mnou se točí
široširoký svět.
Vkročil jsem do chladu na pavlán,
jenž visí nad jezerem?
Je trám, je krok můj rozhoupán,
a tančí vzduch, já kapitán
vyplouvám půlnočním směrem
a dýchám a velím a jsem.
Teď řinčivě loď má, houpavá zem,
kotvy své zvedá, a vítr jí do plachet duje.
Věnčena guirlandou stříbrných hvězd,
hladinu ztišenou brázdí a nádherný slaví svůj vjezd
na širé, závratné moře, a prostorem, prostorem bez mezí pluje.
Zpívají hvězdy: „Bezvětrým vanem
střásáme k zemi sluneční prach,
nad sestru vzlétáme, hasnem a planem
v odvěkém křížení kroužících drah,
nic není v klidu, v míru ni stání,
vše kolotání a vání, proud,
smrt je jen zdání –
zdar s tím, kdo s námi chce plout!“
Zpívá má krev: „Jsem hořících světů
ohnivá krůpěj a v plamenech kvetu,
od srdce šlehám k horečným lícím,
sžírám se proudem obrozujícím,
a není chvíle, ni chvíle chvil,
kdy horký můj rytmus by nebušil.“
Zpívá to zdola: „Ve věčna moři
golfický proud jsem já, čas.
Jsem ten, jenž nese a tvoří
všechny, všechny vás:
chvíle, jež mrou, a vlny, jež z vlny se rodí,
půlnoci, prostor, dny,
a tebe, má lodi,
tvé lodníky rudé, hvězd kytky a sny,
unáším v zápas, v život a změnu,
sám s sebou se o závod ženu,
sám sebou do běhu hnán,
já nejbouřnější a nejdivočejší, já jediný, svatý oceán.“
Byl trojzvuk ten v tanec můj vpleten,
když vkročil jsem nazpět v sál,
tón zvonů, houslí a fléten
mi v ústrety hrál,
byl jediný vonný květen,
kde dřív puch mrtvolný vál.
Dech růžových cítil jsem rtů a třikrát o misku zlatou
jsem zazvonil zlatem, a trojí tou rozjařen ztrátou,
já smál se jak zchudlý dobrodruh král.
Do města nočního vzedmutých vln
jsem vracel se, vášní a tajemství pln,
bratr hvězd, dítě času a planoucí tvor.
Když spánek mi na víčka klesl,
mně zdálo se: k zlatému poli se snesl
meteor.