LETNÍ NOC
Žhne léta dech. Zní vášeň strun. V nás obou
zrá srpen též. Noc přepadla nás dva.
A přec, ó vonná, orientu mdlobou
se těžce přivírají víčka tvá,
a na mně přec tím tmavší můra leží,
čím housle lásky zvoní svůdněji.
My stisknout ruce dovedem si stěží,
cizinko-sestro, dítě z Judey!
Čím bližší rod, tím propastnější dálka
jak prorva hor se sune mezi nás.
Dnes, v noci slasti, chvílemi mně zalká
z pradávných dob ten za dne němý hlas,
že z kraje kletých vzešli jsme, jimž snímá
jen cizí láska chorobu a hřích.
A tak tu mlčíme, noc před očima,
my, dusná krev dvou obětovaných,
a nad vodou, jež po objetích prahne,
a pod oblohou roztančených sfér,
dva, jejichž ruka ruky nedosáhne,
my v protilehlý rozejděm se směr,
a naše tělo dojít-li chce spásy,
v zem, jež je zorou mladá, dej se v pout!
...Teď, krvesmilné noci prchnuv, rasy
já slyším krev, jíž nelze uprchnout.
[20]