Hlasy (1923)

Otokar Fischer

Diplomatická verze Ediční verze
HLASY
[1] OTOKAR FISCHER HLASY
AVENTINUM 1923
[3] Vším, co jsme ztratili, nechť bohatnem, my, včera štěstím plaše objímáni. Dnes, kdy se loučíme, nechť v udatném nám srdci dozrá vděčnost odříkání;
dnes němé něhy pozdrav poslední jak šťávu ssajem z příliš pozdních plodů. Když z milovaných úst nám „s bohem“ zní, my oddaně chcem žehnat při rozchodu.
Co ztratili jsme, buď nám vítězstvím. V sen proměníme duše zašlých druhů a z hoře vzpomínek, kde troud a dým, vstříc věčnosti své zbásníme si duhu.
By to, co bylo, s námi mohlo žít, my všemu nejdražšímu s bohem dáme a smíme lidskou nesmrtelnost mít i z rozchodu, jenž naše srdce láme.
(Z Ozářených oken.)
[5] KŘÍDLA
1

Já slyším, slyším slova tvá, Já slyším, slyším slova tvá,
 však srdce nepochopí. Co ruka tvá to tká a tká v tu práci Penelopí? Je plán to? Sen? K dnům budoucím se přivíjíš svou přízí? Já na to zřím – Co bylo, vím, vše odplývá, vše mizí. Ne strach, ne žal, spíš úžas mám z těch pilných, smutných dlaní, a jen se ptám, zda vetkáš tam též něco vzpomínání.
2

Než mi odletíš Než mi odletíš
 v dálku mihotavou, ševel bílých slyš křídel nad Vltavou. Břeh a jez a věž přeletmým zní hlasem – Opouštíš mne též, křídlo mořských pásem. Z jara přiléts k nám, z jara mému zraku odlétáš – ó kam, ptáku bouřliváku? [7] Rozlet k nebesům odnášíš mi zase. Dál jen leť a šum, duše, peruti, hlase! Kdo tě měl kdy rád, odletem tvým zpřísní – S bohem nastokrát, bouře a dechu, má písni!
3

Kdys, živá vodo, dravě zpěněna Kdys, živá vodo, dravě zpěněna
 jsi řítila se varem. Ozvěna v tvou píseň zahučela z hor a lesů, vlas vlál ti po úbočí nahých tesů – – Má živá vodo, jaká proměna! Teď plyneš klidna podél hluku cest a nevzrušeně míjíš hlahol měst. Jsi vír jak dřív, leč neklid vssál se v tebe. Jsi sama sobě tes i var. Jsi nebe, v němž zlatě zrcadlí se oči hvězd. Já stojím na břehu – ó proměno! Zřím: nitro tvé je z nitra zvlněno. Já nelekám se, nevracím se, neptám, já nechápu, jen dumám si a šeptám: Kde tichne vír, tam hluboké je dno... [8]
4

Uvěřil znovu já, žel, Uvěřil znovu já, žel,
 v dlaň bílou, krutou a jemnou, a nikdo nepřišel, by za stůl zasedl se mnou. Dnes mé hořkosti chléb nikomu chutnat nechce, puklého srdce střep moh poranit by tak lehce. Má duše, po stole kol a na prázdné křeslo se dívej. Pohleď. Vždyť sedí tu Bol... Ó zpívej!
5

Tichá má ruka, steskem bílá, Tichá má ruka, steskem bílá,
 hladit nezná již. Tys proto jen ji políbila, že samotu mou ctíš. A jestli také tvým kdy žitím němý kráčel žal, přej, ruku tvou ať ve své cítím, a mlčet nech mne dál. [9]
6

Na výkupné-li se ptáš, Na výkupné-li se ptáš,
 z něhož vzejde vykoupení, tiše odcházím; neb náš, náš je dar, žít v opuštění. Směješ-Ii se, nevěříc, že i v slepotě je cena, odpovím: Muž chápe víc, než kdy tušit znala žena. Jestli zpěvem, jenž mi vzkvet z ran mé krve, zhrdáš málem, věř mi: Zpívat neumět, tvým a všech bych zalk se žalem!
7

Radš boj a bouř než toto mlčení! Radš boj a bouř než toto mlčení!
 Míň bolí ubít v ráz, než ubíjet. Kdo byl by tušil, že se promění náš nápoj lásky v ssedlinu a jed! Ó mějme sílu číš tu se rtů rvát a rozetnout, co srostlo vinami! Já v labyrint a ty jdeš do zahrad, by nové jaro vzkvetlo nad námi. V park světa jdi či přes klášterní práh, já nesmířen jdu z viny do viny, a jednou k jitru na běl střikne nach: Krev mého srdce na tvé květiny. [10]
8

Tichem ještě víc než slovy zmučeni, Tichem ještě víc než slovy zmučeni,
 máme zas jedno ze svých loučení. Jak je to dobré! Celou zemi objali lidé kolejnicemi. Koloběh, kolotoč, to je svět. Z každé stanice můžem zpět. Vše tu již bylo. Vše je tak známé. Nelitujem. Nenaříkáme. Umíráček? Ne, to je zvon. K pláči nezve, však na perron. Shledání přečkáno. Víc to není, nežli příprava na loučení. Budem-li se loučit ještě častokrát, můžem zas, jak hoch a dívka, na sebe se smát.
9

Čest, láska, přátelství, vše velká jména, Čest, láska, přátelství, vše velká jména,
 jak žlučí, výsměchem jsou napojena. By navrátil se mír, by klam byl zničen, zde z vlastní vůle kříž a kříž je vztyčen. Hle, zvědavě se množství na nás šklebí, jak sami v sebe zatloukáme hřeby. Buď, prosím, poslední nám vzdána pocta: K rtům našim zprahlým přiložte číš octa! [11]
10

Vždy bylo lidské štěstí jen Vždy bylo lidské štěstí jen
 hledání štěstí. Kdo na živu, je odsouzen hledat a nenalézti. A jestliže jsme jedenkrát přec trochu blaha znali, musíme demonům zas dát, co nechtíce nám dali. Půlnoční děti, jdem a jdem svou cestou bez šlépějí – a koho nejvíc milujem, raníme nejkrvavěji.
11

Vše darovalas, co lze darovat. Vše darovalas, co lze darovat.
 Ty za ruku mne vedlas v mladý sad, a smysly naše pily. Kos tam pěl, nám duše v souzvuku se třásly těl, vzduch vůní kvet’ a svítil čilimník... Měj za tu zář, měj za svůj úsměv dík! A dalas víc. Tvé duše třpyt a šum, v déšť něhy ztlumen, přissál se k mým rtům, a svět mi zpíval. V nitro noře hled, já o náš sad se starat nedoved, já léta nedbal, špatný zahradník. I za smutek, jenž v květech spal, měj dík! [12] Ty vedlas mne, když venku zpíval kos, ty se mnou běželas, můj prodromos, a teď mi daruješ, jdouc v jiný sad, nejhlubší dar, jejž duši možno dát. Z mých prsou neslyšný se dere vzlyk. I za bohatství chudoby měj dík!
12

Tak ticho je mi pojednou v tom hluku, Tak ticho je mi pojednou v tom hluku,
 že slyším kohos, koho nevidím, jak v dlaň mi sune duchovou svou ruku, a souzvučně dech jeho dýše s mým. Tak velce je mi pojednou v mém žití, jak městu, které sálá do dáli. Zřím svatozář, jež nad loučením svítí i nad jehlami, které bodaly. Tak slavný tón je v srdce mého tluku a tělo mé se zvedá bez těla, neb do mé dlaně vložil svět svou ruku, jež tolik ví, že tolik trpěla. Snad cítí sobeckou a tvrdou lásku, čí srdce s jiným spiato nejúže. Však ten, kdo družnému se vyrval svazku a tich a sám je, sám být nemůže. Hle, tisíc oken zář svou do tmy leje, a jak mé srdce v hrudi usedá, já cítím, stesk že křídlo duhové je a nad zakletý kruh mne pozvedá. [13] Již nejsem něm. Mnou mluví muž i žena, kdos neznámý můj jazyk rozvázal, a sterá okna... okna ozářená, to lidská srdce jsou, z nichž svítí žal.
13

Dvojí píseň do blankytu vzlétla, Dvojí píseň do blankytu vzlétla,
 nevím odkud, z jakých brázd a hnízd: „Zralá ty, žij zmužile a světlá!“ – „V záři ducha, jarní buď a čist!“ „Ostrý jas je léčivý, nechť bolí!“ – „Obrodou je loučení, ne klam!“ – Bylo to jak slova přes údolí. Pozdravení výšin výšinám.
14

Noc vála. Znělo to jak zpěv Noc vála. Znělo to jak zpěv
 a zaklínací jméno. To náruč do tmy rozevřev, muž v prázdno volal: Ženo! Noc houstla. Nebe mlčelo, šel pokojem dech vánků. Dlaň horce vloživ na čelo, muž v touze šeptal: Spánku! Noc tála. V prosvitavých mhách a jitra stříbrem stydla. Muž, zmučen, pod hlavu si sáh – a zajásal: Ó křídla!
[14]
OSTROV
Jak před lety, hrá vítr křídly mlýna. Jak tenkrát, šlehá vzduch a svítí dýna. Jak vždy, mně kosmos proudí do duše. Zřím třeštit moře, které nevzpomíná. Sní ostrov můj, kde vzpomínkou je vše. Strast, jež mne provází, je ještě sladší, ač stín jen jeden přede mnou teď kráčí. A hukot, jenž mi v srdci hovoří, to není prohra má, to vlny pláčí, to řve a hřímá světa příkoří. Hlas větrů volá od západní strany, hlas dýše, v píseň ticha zkolébaný, hlas šeptem ševelí mi z ulity: Je hlubší moře: Slz, jež prolévány. Nejhlubší těch, jež nejsou prolity! Dál bouří příboj. Revolt je v něm vření, vzdor těch, kdož věstí, smrtí označeni, kvil hladových a zubů skřípání. A pod rozlitým kovem, jenž se pění, je zvon a umíráčkem vyzvání. Však nechápaje písně bezejmenné a neslyše než vzpoury nedopěné, já čekám zázrak, jenž se zrodí z vod: Snad nové slunce – Anadyomene – Snad ostrov, na němž věčnosti zrá plod. Nic nevěda – vše ve vzpomínkách maje – jak cizinec – jak dítě, jež si hraje – v snách položivota jdu ostrovem: však mořskou duši, mně jež vdechnuta je – svou slyším bouř – a poznávám, že jsem. [15]
PÍSEK
Jak na písmo, jež v písek psáno sypký, tak brzo zapomeneš na polibky. Jak vítr běží řídkým rákosím, jak na obzoru z lodi stoupá dým, tak lehce láska odvane a zmizí. Je rychlý život. A je věčně cizí. Jen zkus ho sevřít pevně do dlaní, když přes tebe jak příboj uhání; té bílé hřívy chop se, a jak škebli tě smete na břeh s řasami a stébly. My samo slunce měli za bratra, a vln a větru jen jsme míč a hra; my věčna záruku v své lásce měli, a že jsme písku vání, zapomněli; my chtěli zmírat za vysněný hřích, a chechtavým jsme rackům žert a smích. A přec jen, přec... Je v hlubokém jak moři – Ne ten, kdo život miluje: Kdo tvoří! [16]
BEZVĚTŘÍ
Prostřed moře rybáky jsem shléd. Neduje jim vítr do plachet. Vlajka nevlá, veslo leží líně. Nad hloubkou se spí jak na písčině. Lhostejný je domov, kořist, svět. Neduje jim vítr do plachet. Prostřed žití, bez břehu a brodu, na nehybném já jsem uvíz bodu. Nelituji, co jsem zanechal. Sen ni touha neženou mne dál. Vědí bozi, dopluju-li někam. Křížem ruce mám. Spí srdce. Čekám. Náhle výkřik z nitra zaúpí: Větrů nebýt rab ni šalupy! Sám svou naděj, sám si tvořit hoře! Bezvětří-li, s vysoka zřít moře! Neduje-li vítr do plachet, o závod se s racky rozletět! Mrtvý čekej člun, by zpět byl zavát. Já však vůli mám, plout, vát a mávat. Než zde v idyle snít bez hnutí, raděj zlomit se i s perutí! V poutech není, rytmus kdo má darem. Smí se vznést, smí padnout za Ikarem. [17]
PRSTÝNEK
Tři ženy se na vlnách houpaly. Paprsky nachem je koupaly. Dí první: „Zlatý mám prstýnek. Chcete ho? Chyťte! Mně se smek.“ Hodila. Druhá chytala: „Já se s ním také líbala. Co bylo tenkrát, není již. Ty zlatovlasá, teď ty o něm sníš.“ Znovu se vzduchem to zablesklo, a kroužek zazvonil o veslo. Než bílá se ruka sevřela, voda se nad ním zavřela. – Padaly do stříbra jezera krvavé polibky večera. Tři ženy na člunu seděly. Vzpomínaly. A mlčely. Vlas hnědý radostně větrem vál, té černé šotek v oku hrál, a loďka prudce se zahoupala, když třetí se hořce rozplakala. [18]
TROILUS
Vy, slastí nenasytitelné rty, jež horkým dechem šeptáte jen „ty!“, ó tělo, jež, jak žár můj v tebe plyne, již zatoužilos v objetí zas jiné, ó ženo, ty, jež boj a svár jsi náš, Istná nevěrnice, lichotná ty Fryne, zrozena z vln jsi, s vlnkou odplýváš, zla rozsévačko! propasti! ó klíne! Jsi beze jména a máš tisíc jmen. Tvůj původ na věky je utajen. Jsi závoj doteků. Jsi nahá rána, jíž mužné lásky čest je rozežrána. Mluv, nevinně ty vinná Kressido – jsi chtivý hřích a vzhled máš jako panna –, mluv, zázraku, mluv, sfingo: Kdo jsi? Kdo? Buď prokleta! A přec – – Buď požehnána! [19]
LETNÍ NOC
Žhne léta dech. Zní vášeň strun. V nás obou zrá srpen též. Noc přepadla nás dva. A přec, ó vonná, orientu mdlobou se těžce přivírají víčka tvá, a na mně přec tím tmavší můra leží, čím housle lásky zvoní svůdněji. My stisknout ruce dovedem si stěží, cizinko-sestro, dítě z Judey! Čím bližší rod, tím propastnější dálka jak prorva hor se sune mezi nás. Dnes, v noci slasti, chvílemi mně zalká z pradávných dob ten za dne němý hlas, že z kraje kletých vzešli jsme, jimž snímá jen cizí láska chorobu a hřích. A tak tu mlčíme, noc před očima, my, dusná krev dvou obětovaných, a nad vodou, jež po objetích prahne, a pod oblohou roztančených sfér, dva, jejichž ruka ruky nedosáhne, my v protilehlý rozejděm se směr, a naše tělo dojít-li chce spásy, v zem, jež je zorou mladá, dej se v pout! ...Teď, krvesmilné noci prchnuv, rasy já slyším krev, jíž nelze uprchnout. [20]
STVOŘITEL
Když rukou, jež chce laskat, píšu list, já cítím, tvůj že stvořitel jen já jsem; a srdcem tvým, jak državou, jsem jist, když chvěješ se a choulíš pod mým hlasem. Když v duši pochyba se probudí, tvůj vlhne pohled, jenž mne ukonejší... a když mi spočíváš hruď na hrudi, vím, že tě ztratím, vím, žes nejzrádnější. [21]
SVATOKRÁDCE
Tak byla mladičká. Tak z očí žhla. Jak jsem ji v ústa zlíbal, zestárla. To není lásky tvář, co na mne zří. Toť dávná vášeň, starší příkoří! Ni sen ni úsměv nevidím se třást. Jen staletími zotročenou slast. Krev neproudí. To živá není líc. Hřích ztrnul v škleb; a v masku mučednic. To Východ cizích, tyranských je dob. Zde láska mlčí, odevzdána v hrob. Ruth? Esther? Evu jsem to celoval? Mne zbožnost jme. A po špičkách jdu dál – – [22]
KE KOŘENŮM
Jak byl bych na kraj rašeliny stoup. Jen dolů, dolů! Klesám hloub a hloub, jsem tažen vzpomínkami, nevím kam, a do světlých se temnot propadám. Zem, kde se nezmírá ni nežije, mne vítá kol – to dusné dětství je, však dál a hloub já padám. Ne už já: Můj dech se v těla cizí přelévá, jsem kýms, kdo láskou pro život je slep, teď volám po městech, teď vážu štěp, zřím brýlemi teď starých písmáků, čtu, zpívám zkazky sladkých zázraků, dlím v síni Maurů, brousím drahokam – a padám dál – a hloub – – A procitám. Mám poutí světem duši provátu. Teď masky pryč! Je chvíle návratu. Jsem z těch, jimž srdce smíchem krvácí. Šlechtici smutku, věční tuláci, šli souší, mořem, smrští, zahradou, zrak raněn touhou, duši záhadou, šli krokem poutníka, jenž nezemdlí, jak rabský pluk, jak předvoj boha šli. Vlál oblak nad nimi jak jeho plášť. A já jsem z nich... A já k nim cítím zášť. [23] Mně k smíchu modlitby jsou vyhnaných – a mou též tváří škube psancův smích. Já zhrdám čistokrevnou pýchou kast – a zemi svou i já chci duchem zvlást. Mám odpor k stopám, kudy rod můj šel – a sám jsem poušť, kde bloudí Israel, sám bezdůvodně blouzním potají, sám, cíl svůj ztrativ, teskním po ráji. A nové bratry mám. Jich cíl. Jich líc. Jsem jedním z nich. A přece míň i víc. Jsem vyvolen. Jsem stár a mlád. A přec: Jen příchozí. Jen host. Jen míšenec. Tak, od těch odlišen, jichž zpívám zpěv, tak, odpadlíkem těch jsa, z nichž mám krev, jsem klet i šťasten. Nejsem to však já, ne moje muka, lidsky přechodná, ni můj to není smích, co ze mne zní. Mnou vyrazilo chvění podzemní, a bloudění to, z něhož vyvřel jsem, to mne si vyhlédlo svým nástrojem: mnou vrstvy věků, strmé propasti, svou křičí touhu, touhu po slasti; mnou, jenž jsem krůpěj, šumí moře běd; mnou, jenž jich neznal, úpí hoře ghett; [24] já věstit neumím a zírám v tmách; já nechci hrát a smyčce jsem přec tah. Já nemluvím. Má mluví krev, mé plémě. Já nezpívám. To zpívá něco ve mně. [25]
ORESTES
Náš rod je božstvím proklet. Starší sestra má – to prvá vzpomínka je mého dětství – nůž kdys před oči mi vznesla, píseň zpívajíc, jak na praotce mé pad hřích a vyhnáni že byli od zlacených stolů. V jinošství mém pohasla, a já jsem spáchal onen čin, v němž taková je propast hrůz, že beze slov a nechápaje posud, zvedám ztřísněné své ruce... Neboť provedly, co smrtelný se jazyk zdráhá vyslovit a co mne v dál štve z vlasti, z kruhu míru pryč a vždy zas dál a dál, když znaveného vítá krb. Zná Řecko čin můj, ale nikdo netuší – neb jenom ty, má noci mlčelivá, víš, co svěřuji tvým mrakům a tvým hvězdám –, jak se hadích Lític chechtá vytřeštěný sbor vždy tenkrát nejnepřátelštěji, když má dlaň chce na prchavé slasti chvíle spočinout a hruď má dýchá láskou. Vonná líčka žen, jež vídám, bludný pocestný, se mění v škleb a v tanec Erinnyí vláčný pohyb. Znám, jak svádí tělo. Výpar mého zločinu a předků těžké dědictví v mou rujnou krev jak nákaza se vssály. Ale v objetí nechť kteroukoli smavou milenku jsem strh a radostí se spíjel, že jsem přece zlým všem nástrahám svých pronásledovatelek i závistivým bohům unik, pojednou z mých rozbodaných smyslů dral se ston, ba skřek, a vědění jak nůž mnou projelo: „Tvůj syn mých hříchů řetěz řinčivý si přivleče už na svět; dcera bude odsouzena, dál by dědila zlo nezaviněné – tak z vin [26] zas nové vzejdou viny... Nemluvňátka slyš, jak pláčí a jak prosí: V temnu nás nech spát, je štasten jen, kdo nezrozen.“ Jdou, stín a stín, jež poddaly se mně a jež mne svedly. Jdou, a já jak ten, jejž jedem šípu ranil bůh, všem z dálky volám: „Odstupte, neb nesu zmar, vy všechny s plodným lůnem, matky budoucí! Můj vlas, jenž vlaje, uštknutím vám zmijí buď; má náruč, po níž prahnete, je mor!“ Tak sám chci nést svůj osud, bez průvodu hledat hrob. Mně zlobůh hrdlo zadrh... Ženy, podsvětní vy služebnice, sourozenky Lític, žel, což není mezi vámi jediné, jež nic by nechtěla – ne lákat, laskat, líbat, lhát – však dlaní duchovou by znala pohladit a z vlastních bolestí mi schystat tichý klín, kde vydechl bych na okamžik? Neznámou já sestru volám. Sestru! Který svatý háj mi pod korun svých ševelícím loubím tu, již hledám, skrývá? V dál a na smrt se mnou pojď, má nedotčená soutrpitelko! Žhne dech, lká hlas můj... Krve ozvěnu se slyším smát. [27]
ZÁPAD A VÝCHOD
(Podle André Spira)
Ó zahrady, jak měl bych rád tu přesnost vaší krásy, jen kdybych neslyšel z alejí vašich lkát, že schází cos, že cos vám věčně schází; jen kdyby neštval mne trs květů: „Putuj v dál! Putuj tam, kde se vrch zvedá z pouští. Hledej – a nenajdeš – hlas, po němž sluch tvůj touží, tam, ohnivý kde sloup v trnitém keři vzplál.“ [28]
NORDERNEY
Tvé město o tobě sotva ví. V domku, kde jsi se zrodil, mají špinavé cukrářství, a před tvůj portret rozšafný Němčík pytle mouky tam hodil. Zde však o tobě hovoří škeble i chaluha na moři, výspa tě zná, jež v západu svítí, a bouřit slyším to ve vlnobití: Harry – Heinrich – Heine! Také já se z duše za tebe styděl a někdy tvou duši jsem nenáviděl, ale nyní stojím, kde ty jsi stál, vítr do mne pere, jenž přes tebe vál, házím, jak hrotité oblázky, sebemučivé otázky, záhadu tvou i trápení své, v příboj, který mi písek pod nohama rve. Odkud a proč a kam, vlny a větru se ptám – Fičí vítr a vlna štěká v můj sluch, jenž dětinsky odpověď čeká: Bloude! Ty bláhový blázne! Taks tu zpíval. A marno zapírat: Tvé jsem krve. Tvého rodu? Snad. Mne též pravá láska v snách jen objímala. Mně též z velkých stesků písnička rodí se malá. Mně též tvé příbuzenstvo, smyslně maušlující po strandu, v koších a na ulici, je nepřátelsky cizí, tak jako jemu já. K tobě však cos jak náhlá mne vděčnost přepadá, filosofe ty v tanci, koketní v disonanci, [29] rozmanitý a rozmarný, kočkovitý a nezmarný, synu Rýna, dítě Seiny, bezkořenný – dvoukořenný – metlo a vichře a psanče! A přec – buď s bohem! Byls kvas a sůl, bez nichž moře by hnilo, a přec i v tebe, jenž váls a dul, zlo mstivé touhy se vpilo: Být aspoň katanem katanů! Zub za zub, ránu za ránu! I v tebe se vssála, jak otecká slova, plebejská moudrost Jehovova. Jdu dál zas... Neb kdykoli mněl jsem, že bratra mám, vždy, cizotou raněn, jsem dvojnásob sám. [30]
MYSTIKA KRVE
Když od podlahy skočnou zahrají, nám v žilách vzpomínáním nedrnčí to. A slováckou když spustí šohaji, mně, nevím proč, je málem čehos líto. Když duní pochod, v taktu svém jdu sám; jsou při chorálu na zámek má ústa. Když v polích kráčím, cos jak závist mám, že život můj, ach, z pole nevyrůstá. Však zaslechnu-li ducha šumění, já ve svém nitru cítím klíčit sémě těch, kdož jsou na světě z dob stvoření a jimž je žít až do skonání země. [31]
PÍSEŇ ARISTOKRATICKÁ
Jsou muži, kteří do daleka zří, kde my jsme slepi z dneška na zítří – a v tom je útěcha, v tom víra: Jsou, jimž údělem je bdíti nad spásou, a zahynout nám nedají. Ne bozi, a nesmrtelní přec, nechť smrt jim hrozí; jsou nad světem, jenž vraždí a jenž líbá, neb vědí to, co znal již Ben Akiba. Nám nezjevni, druh o druhu však ví; jde z věků do věků jich zednářství. Nám bůžci vládnou, jim bůh Sabaot. Jim celek vším; jim nad národ je rod. My lásku chvil, však oni znají, vyšší, jen jednu vášeň: k hvězdě, na níž dýší. Jsou tvrdi. Mocní. Knížata. V jich znaku je dlaň a prach. A dorůstají mraků. [32]
HLUBINY
Chaotické dout já slyšel hlasy trojí tůně: ženy – moře – rasy. Nevím, které kdy jsem rozuměl. Vím, že všemi já se rozšuměl. Snad jsem nezachyt než odlesk pěny z tří těch hloubek: Z rasy – moře – ženy, snad že, nezakotven v žádné z nich, jen jak přízrak vraku jsem se mih: Slovo mé však vzeplouvá, mé hoře, z vírů ženy – z bezdna rasy: z moře. [33]
POSELSTVÍ
1

Já nejsem vichr. Vichřicí jsem hnán. Já nejsem vichr. Vichřicí jsem hnán.
 Jsem hudba vln a nejsem oceán. Co nepohnutě hloubka v sobě tají, též mně je z dálek šuměním a bájí. Já nejsem moře. Z moře mám však dech. Jsem jeho předvoj, který stříká v břeh. Jsem příliv a jsem odliv. Vzdor a vání. Boj, příboj, nepokoj a odplouvání. Já nejsem věčnost. Biju v její hráz. Já nejsem, nejsem oceán. Jsem hlas. Já výtrysk nejsem z podsvětí ni z ráje. Já nejsem bůh. Jsem harfa, na níž hraje. [34]
2

Co na tom, dnes že nechtějí tě znát! Co na tom, dnes že nechtějí tě znát!
 Jsou hlubší poznání, je vyšší řád, neb strast, již z očí vesmíru jsi čet, je nesestárle stará jako svět, a božská krása, jíž tvůj zrak je pln, ta v každý mžik se prvně noří z vln. Nechť starci mdloba, svůdně mládeží nechť zmítá sen – Co na tom záleží! Jen v tuchu věřit víc než lidských měr, mít srdce vpiato v zpěvné kolo sfér, vždy tomu naslouchat, co káže hlas, svým světem kráčet, svůj si tvořit čas – a klidně plát, jak hvězda, která ví, že od věků má tiché poselství! [35]
3

Magickou září protkána Magickou září protkána
 byla bytost, o níž já snil, nežli jsem šepotem chvil v život, jak spící do rána, procit a narozen žil. Mnoho potkávám těl, přimýšlím duše si k nim. Vítám se, loučím se, vím: z ideje, kterou jsem zřel, matný odlesk teď zřím. Miluje se jen v snách, milujem jedenkrát jen. Kterou že miluji z žen? Častokrát ruku jsem vztáh, nikdy se nesplní sen. Často rozvírám dlaň – Motýlek? Čekal jsem víc. Častokrát píseň, zníc, vábí: mou láskou se staň! Smutno pak, prázdno a nic. Nikdy, nikdy se nevtělí sen, jenž na víčka kles. Věz to, má duše, a nes: Před zrozením jsme viděli. Životem slepi jsme dnes. [36]
4

Jsme poslové – a nevím, čí ni čeho –, Jsme poslové – a nevím, čí ni čeho –,
 kdož modlíme se v rozechvění dum: „Přijď, svatá bolesti, a vzdušná něho, jež létlas kol, nám nad hlavami šum! Sne, perleťově jejž se zříme třásti, vždy novou myšlenkou nám v očích hraj!“ Jsme proroci – a nevím, jakých slastí –, jsme zítřků cíp, jsme úryvek a báj. Kýms – vyšším poslem, andělem či běsem – kdes v nejvnitřnějším nitru raněni, zvěst, pro niž posud není slov, my nesem, a na svých skráních světlé znamení. [37]
5

Jen jedna pouta nikdy nepominou: Jen jedna pouta nikdy nepominou:
 Ta, jež mne opředla jak pavučinou. Nechť bouř mne v náruč hodí komukoli: Bol nejtišší, ten nikdy nepřebolí. Nechť v živém srdci žhne a škube rána: Vzpomínkou něhy, jež mi byla přána, jak dechem věčna bude celována. [38]
6

Šum ukolébavkou, má proudná řeko! Šum ukolébavkou, má proudná řeko!
 Má kolébka zde stála nedaleko. Když padá listí, srdci když se stýská, vždy něčí ruka ruce mé je blízka. Ta zlehounka mne uvádí kams domů, kde nevadí mé ticho pranikomu, kde mohu snít jak podzim, v břízách znící, kde mlčet smím jak rybář nad udicí, kde na hocha si v lukách hrám a houští, jenž do vln Labe lodičky své spouští. List za listem tam házím. Vzpomínání ať rychlej po proudu je popohání. Tec, rodná řeko, pod večerní hrází, nes do daleka smířené mé vzkazy. Snad mohou v soumraku své slovo říci. Snad utěší dva teskně milující. Snad pomohou, by bloudící se našel, by hřích či smutek chrabřeji se snášel. Vždyť pospíchám i já svou domovinou, i po mně poselství jak loďky plynou, vždyť též jsem řeka, do níž listí padá, a jež je šum, ač zmlkla by tak ráda. [39]
7

Já vzhůru zřím. Tvá milá lampa svítí. Já vzhůru zřím. Tvá milá lampa svítí.
 Mně temnotou je do neznáma jíti. Že rozloučili jsme se, nitro chtělo. Jde z hlubin vše. Jen služebné je tělo. Zda život zrádný byl, zda srdce věrné, to pod hvězdami tak je malicherné. Co v nich se stkalo, člověk nerozpojí. Kdo rozejdou se, na vždycky jsou svoji. Já vzhůru zřím, jak světlem věků letí tvá duše s mou. A nikdo, nikdo třetí. [40]
8

To bylo krutější než umírání To bylo krutější než umírání
 a v mrákotách mnou projížděly nože. Však ty, jenž hrůzu, v ní dals požehnání, ó přísný příteli, můj bože! Mně duši rvali, zarostlou v mé tělo, a já se smál, by nezřeli, jak strádám. Teď běhu běsnění v mé údy vjelo, že málem dechu nepopadám. Mám nový pohled v pročištěném oku, mé srdce pádí, dálkou rozžízněné, a náhlý hlad mých nenasytných kroků mne pod obzory vyšší žene. Teď, zvídavostí prahna, v před se dívám, mám chodce rád a volám za tuláky. Vše dýchá obrodou, a díkem vzývám, jež nad hlavou mi letí, mraky. Já zdravím ty, kdož odvrhli své štěstí a běží nad svým životem a smrtí. Já zdravím ty, kdo ve statečné pěsti své lidské srdce drtí. Kdo o nic nepřišel, je žebrák chudý; jsi bědný, pokuds v bídu neupadl. Jak ten, jenž mateřské se dotkl půdy, já, dítě strasti, strastí zmládl. Jak miluji tu, kde jsem zrozen, půdu! Je setba má, a nevím, kdo ji požne. Já lecčíms byl a nevím, čím že budu. A ještě vše, je vše zas možné! [41] Ten, komu nikdo neumřel, ví zpola, ví z doslechu, jak nádherné je žíti. Já zdravím ty, jimž smrti gloriola kol hlav a bojů svítí. Boj láká zas. Vzdán tobě, duchu, cele, jenž přese mne ses krupobitím přehnal, poct levných nechci. Dej mi nepřítele, jenž, se mnou zápole, by žehnal! Dej lásku hrdinnou a hloubku větší, přej síly víc, nežs dosud ve mne vylil. Kams na vartu mne vysuň, v nebezpečí, bych, čele přesile, sám sílil. Jsem nástroj tvůj. Mnou hřímej, kvil a plesej – až posud příliš sebou já byl zmámen. Tvé křesadlo jsem. Bij a tluc a křesej, by ze mne světelný šleh plamen. Vše vezmi mně, jen něco darů ponech: sluch v hloubku, výšin řeč, tep cizích strázní – a vědomí, že v svých kdys polotónech hlas můj též kolozpěvem zazní!
[42] OBSAH
Křídla 1–14 Ostrov Písek Bezvětří Prstýnek Troilus Letní noc Stvořitel Svatokrádce Ke kořenům Orestes Západ a východ Norderney Mystika krve Píseň aristokratická Hlubiny Poselství 1–8
[43] Tuto knihu básní Otokara Fischera vydal v šestistechpadesáti výtiscích v únoru roku 1923 Dr. Ot. Štorch-Marien Praha-Žižkov, Fibichova ulice 1307 jako 63. svazek své edice Aventinum a vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě
E: jf; 2005 [45]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Štorch-Marien, Otakar; Aventinum; Kryl, Karel; Scotti, Ferdinand
(Tuto knihu básní Otokara Fischera vydal v šestistechpadesáti výtiscích v únoru roku 1923 Dr. Ot. Štorch-Marien Praha-Žižkov, Fibichova ulice 1307 jako 63. svazek své edice Aventinum a vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 48