ORESTES

Otokar Fischer

ORESTES
Náš rod je božstvím proklet. Starší sestra má – to prvá vzpomínka je mého dětství – nůž kdys před oči mi vznesla, píseň zpívajíc, jak na praotce mé pad hřích a vyhnáni že byli od zlacených stolů. V jinošství mém pohasla, a já jsem spáchal onen čin, v němž taková je propast hrůz, že beze slov a nechápaje posud, zvedám ztřísněné své ruce... Neboť provedly, co smrtelný se jazyk zdráhá vyslovit a co mne v dál štve z vlasti, z kruhu míru pryč a vždy zas dál a dál, když znaveného vítá krb. Zná Řecko čin můj, ale nikdo netuší – neb jenom ty, má noci mlčelivá, víš, co svěřuji tvým mrakům a tvým hvězdám –, jak se hadích Lític chechtá vytřeštěný sbor vždy tenkrát nejnepřátelštěji, když má dlaň chce na prchavé slasti chvíle spočinout a hruď má dýchá láskou. Vonná líčka žen, jež vídám, bludný pocestný, se mění v škleb a v tanec Erinnyí vláčný pohyb. Znám, jak svádí tělo. Výpar mého zločinu a předků těžké dědictví v mou rujnou krev jak nákaza se vssály. Ale v objetí nechť kteroukoli smavou milenku jsem strh a radostí se spíjel, že jsem přece zlým všem nástrahám svých pronásledovatelek i závistivým bohům unik, pojednou z mých rozbodaných smyslů dral se ston, ba skřek, a vědění jak nůž mnou projelo: „Tvůj syn mých hříchů řetěz řinčivý si přivleče už na svět; dcera bude odsouzena, dál by dědila zlo nezaviněné – tak z vin [26] zas nové vzejdou viny... Nemluvňátka slyš, jak pláčí a jak prosí: V temnu nás nech spát, je štasten jen, kdo nezrozen.“ Jdou, stín a stín, jež poddaly se mně a jež mne svedly. Jdou, a já jak ten, jejž jedem šípu ranil bůh, všem z dálky volám: „Odstupte, neb nesu zmar, vy všechny s plodným lůnem, matky budoucí! Můj vlas, jenž vlaje, uštknutím vám zmijí buď; má náruč, po níž prahnete, je mor!“ Tak sám chci nést svůj osud, bez průvodu hledat hrob. Mně zlobůh hrdlo zadrh... Ženy, podsvětní vy služebnice, sourozenky Lític, žel, což není mezi vámi jediné, jež nic by nechtěla – ne lákat, laskat, líbat, lhát – však dlaní duchovou by znala pohladit a z vlastních bolestí mi schystat tichý klín, kde vydechl bych na okamžik? Neznámou já sestru volám. Sestru! Který svatý háj mi pod korun svých ševelícím loubím tu, již hledám, skrývá? V dál a na smrt se mnou pojď, má nedotčená soutrpitelko! Žhne dech, lká hlas můj... Krve ozvěnu se slyším smát. [27]

Básně v knize Hlasy: