ORESTES
Náš rod je božstvím proklet. Starší sestra má –
to prvá vzpomínka je mého dětství – nůž
kdys před oči mi vznesla, píseň zpívajíc,
jak na praotce mé pad hřích a vyhnáni
že byli od zlacených stolů. V jinošství
mém pohasla, a já jsem spáchal onen čin,
v němž taková je propast hrůz, že beze slov
a nechápaje posud, zvedám ztřísněné
své ruce... Neboť provedly, co smrtelný
se jazyk zdráhá vyslovit a co mne v dál
štve z vlasti, z kruhu míru pryč a vždy
zas dál a dál, když znaveného vítá krb.
Zná Řecko čin můj, ale nikdo netuší –
neb jenom ty, má noci mlčelivá, víš,
co svěřuji tvým mrakům a tvým hvězdám –, jak
se hadích Lític chechtá vytřeštěný sbor
vždy tenkrát nejnepřátelštěji, když má dlaň
chce na prchavé slasti chvíle spočinout
a hruď má dýchá láskou. Vonná líčka žen,
jež vídám, bludný pocestný, se mění v škleb
a v tanec Erinnyí vláčný pohyb. Znám,
jak svádí tělo. Výpar mého zločinu
a předků těžké dědictví v mou rujnou krev
jak nákaza se vssály. Ale v objetí
nechť kteroukoli smavou milenku jsem strh
a radostí se spíjel, že jsem přece zlým
všem nástrahám svých pronásledovatelek
i závistivým bohům unik, pojednou
z mých rozbodaných smyslů dral se ston, ba skřek,
a vědění jak nůž mnou projelo: „Tvůj syn
mých hříchů řetěz řinčivý si přivleče
už na svět; dcera bude odsouzena, dál
by dědila zlo nezaviněné – tak z vin
[26]
zas nové vzejdou viny... Nemluvňátka slyš,
jak pláčí a jak prosí: V temnu nás nech spát,
je štasten jen, kdo nezrozen.“
Jdou, stín a stín,
jež poddaly se mně a jež mne svedly. Jdou,
a já jak ten, jejž jedem šípu ranil bůh,
všem z dálky volám: „Odstupte, neb nesu zmar,
vy všechny s plodným lůnem, matky budoucí!
Můj vlas, jenž vlaje, uštknutím vám zmijí buď;
má náruč, po níž prahnete, je mor!“
Tak sám
chci nést svůj osud, bez průvodu hledat hrob.
Mně zlobůh hrdlo zadrh... Ženy, podsvětní
vy služebnice, sourozenky Lític, žel,
což není mezi vámi jediné, jež nic
by nechtěla – ne lákat, laskat, líbat, lhát –
však dlaní duchovou by znala pohladit
a z vlastních bolestí mi schystat tichý klín,
kde vydechl bych na okamžik? Neznámou
já sestru volám. Sestru! Který svatý háj
mi pod korun svých ševelícím loubím tu,
již hledám, skrývá? V dál a na smrt se mnou pojď,
má nedotčená soutrpitelko!
Žhne dech,
lká hlas můj... Krve ozvěnu se slyším smát.
[27]