BYL MĚSÍC RAMAZAN.
Byl měsíc Ramazan. Ve skalách za Mostarem,
na hercegovské vsi, nás došel služby čas.
Povozem najatým my k městu vraceli se
únavou serpentin, když slunce žár již has’.
Byl měsíc Ramazan a Turek řídil koně
(při dobrém obchodu i zbožným možno být),
nad líným spřežením se zadumavě kloně,
po čapkách vojenských se ani neohlíd’.
A byl to možná vzdor a smutná jakás pýcha,
již probouzel v něm klid té země kamenné,
snad na cos vzpomínal, snad jen se modlil zticha,
snad oči žhavé měl, snad měl je zavřené.
Před starou hospodou na polovici cesty
jsme mlčky stanuli. Pod námi v prorvy skal
již první soumrak pad’ a zvonek bludných stád
večerem jasně zněl a zase umlkal.
65
A Turek v krčmu šel a dal si číšku kávy
a zbožně zapálil si cigaretu svou,
pak náhle oživnuv, nás vyzval hnutím hlavy,
a dál jsme jeli v hloub již temnou krajinou.
66