Básně (1930)

Arnošt Ráž

Diplomatická verze Ediční verze
ARNOŠT RÁŽ / BÁSNĚ
[I] ARNOŠT RÁŽ
BÁSNĚ
SPOLEK ČESKÝCH BIBLIOFILŮ V PRAZE
[V] ARNOŠT RÁŽ.
Dvacátého ledna 1925 zemřel v sanatoriu na Pleši smíchovský advokát a básník, Arnošt Ráž. Nebylo mu celých jedenačtyřicet let: narodil se dvacátého února 1884 v Slavětíně u Loun; básník Konstantin Biebl je jeho synovec. První knížka veršů, kterou vystoupil na veřejnost osmnáctiletý Arnošt Ráž, slula „Intimní tragedie“ a nevzbudila větší ozvěny. Stejný osud měla druhá jeho knížka veršová z r. 1903, „Byly večery“. Básník Arnošt Ráž odmlčel se potom na dlouhou dobu. Ačkoliv tiskl ještě leccos v „Besedách Času“ a jinde, nesebral to v knihu. Arnošt Ráž neměl v sobě patrně s dostatek literární ctižádosti. Nebyl a nechtěl býti literát-profesionál. Byl v jistém slova smyslu básník-mimosa. Zachvěl-li jím mocně nějaký dojem, zachytil jeho rozvlnění v melodii, kterou vrhl na papír a dál se o ni nestaral. Poesie byla mu čímsi zcela důvěrným, jakousi kaplí v lesích, v níž poklekal plaše a na chvilky příliš krátké jen v noci. „Psal výhradně pro sebe“,sebe,“ praví o něm Konstantin Biebl, „na útržcích novin, na starých obálkách, tužkou, písmem úmyslně nečitelným...“ Biebl s Kalistou nalezli prý po jeho smrti mnoho takových nečitelných básní; jiné přečetl prý jen svým nejbližším přátelům a pak je spálil. Básně, které tiskl po časopisech, byly prý od něho vylákány většinou jeho přáteli. A přátelé také prý jej přemluvili, aby vystoupil po třetí a naposledy knižně na veřejnost společně se svým synovcem, Konstantinem Bieblem; je to knížka veršů „Cesta k lidem“ z roku 1923. VII Avšak co tu podal, byl zase jen zlomek jeho tvorby rukopisné mnohem rozsáhlejší, z níž prý vybíral s jakousi upřílišenou autokritikou; mnoho prý také poztrácel, nebo spálil. Ráž nebyl jen básník; jeho umělecké nadání bylo mnohostranné. Některé dřevoryty vytiskl Neumannův „Červen“; z Albánie, z Bosny, z Černé Hory, ze zemí, do nichž jej hodila válka, přinesl si řadu kreseb a maleb; hnětl i hliněné sošky a vyráběl loutkové figurky. Po válce zřídil si Ráž advokátní kancelář na Smíchově, ale nezbohatl z ní, poněvadž jeho klientelou byli většinou ubožáci a chuďasové z nejnižších vrstev společenských. Ráž byl opravdu „advocatus pauperum“, obhájce chuďasů, kterými povrhli jeho kolegové. Všichni přátelé Rážovi líčí nám jej nejen jako člověka na výsost skromného a plachého, vyhýbajícího se přímo každému rušnějšímu životu, i literárnímu, nýbrž i jako muže hlubokého přesvědčení životně sociálního; o tom ostatně jeho verše podávají nejkrásnější svědectví zcela rozhodné a jednomyslné. Jaká podivná shoda okolností! Tento básník, jeden z iniciátorů naší poesie proletářské, zemřel nemocí proletářskou: souchotinami. Skoro celý rok snášel s hrdinností stoickou své utrpení, nezmiňuje se o něm nikomu ani slovem. Pro přátele, kteří přicházeli k loži jeho „horečkou prohořelému“, jak praví v jedné ze svých posledních básní, měl jen úsměv. Stavy naděje a zoufalství, které se o něho tenkrát bily, vyslovil s podivnou definitivností a sevřeností v překrásné básni „Černá-bílá“: „Bílé sanatorium z černých lesů svítí. Černá-bílá. Někdo umře a někdo bude žíti“.
VIII První básně Rážovy, psané v prvním desetiletí nového století, jsou teprve práce někoho, kdo se hledá. Vedle veršů podivně prostých a silných, shrnutých v čistou linii, jsou tu i verše, které jsou jaksi z druhé ruky: jsou to ozvuky časových směrů, ozvěny silnějších osobností básnických, které tvořily konstelaci tehdejšího literárního nebe. Sem tam zaslechneš echo z Hlaváčka, jinde z Heina nebo z Neumanna. Zdá se, že se až ve válce nalezl Ráž i jako básník. Vyrostl a uzrál v ní zcela nepochybně jako muž, a poněvadž u něho šel vždycky nerozlučně básník s člověkem ruku v ruce, uzrál i jako básník. Do značné míry zjevením byla báseň „Betlém“ vytištěná v Neumannově „Červnu“ 1919. Ta báseň padla jako bílý pruh světla na stezky tehdejší hledající básnické mládeže – Wolkra, Nezvala, Biebla, Kalisty –; z ní vyléval se ten nový akord lidský i básnický, který rozvésti v složitější harmonii bylo souzeno Wolkrovi, Bieblovi, Píšovi, Kalistovi. Nový záchvěv poesie nábožensko-sociální byl nalezen a vysloven s neobyčejnou monumentalitou; slovo stává se nositelem těžkého, lidsky družného gesta; padá básníku se rtů uzrálé jako okrvavené jablko na podzim se štěpu. „A uzřeli člověka ukřižovaného, položeného na nahou zemi.“ „Byl beze jména a národa jeho bys marně hledal v světě.“ „A kol když poklesli na kolena, zdrceni břemenem přílby, on tiše utrhl slovo, jež dávno jim uzrálo na rtech a lačným je podal: Žoldnéři.“ „A rázem prohlédly oči jejich i spatřily odvěký blud, své osudy najaté v cizích službách, a ruce, z nichž vypadla zbraň, volnou a k objetí rozpjatou náruč, IX i slunce, jež vychází z Rudého moře, a slzy, jež jásaly: bratří. Bratří.“ A pak to kouzelné appassionato, dechnuté do laskavého vzduchu mladé naděje v nové lidství: „Hle, teplé jsou ohníčky na obzoru a spánkem těžkým usnula děla. Tichá je cesta. Možno jít k lidem.“ A česká básnická obdoba k Vildracovi a Duhamelovi byla stvořena. „Modlitba v poli“, „Vojákův konec“, „Mrtvá zvonice“, „Den“, „Jaro“ vyrovnají se úplně obdobným básním Šrámkovým. Všecko bez fráse, vylehčené v čistý jakýsi, svítivý tvar, střídmá zákonnost sama. „Sedm dní smrti se v oči díval, v den osmý měl pohled strnulý. Ovoce pozdní list nepřikrýval a obzory bouří vzplanuly.“ Jakou to má vnitřní melodii, jakou mívají jen staré lidové balady. „A hořká slova, jež přivane smutek a dálka, ať nehybně visí v pavučině ticha nad údolím, aby jich neslyšel mrtvý.“ Jak je tu vysloveno něco, co bych rád nazval transcendentnem básnické jemnosti. „Roste bylina v hlubokém lese, bylina léčivá, na cizí bolest a rány myslí, pro cizí radost síly sbírá, proto je chudá a šedivá.“ Zanesl k tobě tyto verše vítr z vonného záhonu Erbenova nebo Wolkrova? Není pochyby, že v Rážovi z tohoto období jest hledati první nápovědi k Wolkrovi, a sice nemyslím jen k Wolkrovi „Hosta do domu“, nýbrž i k Wolkrovi pozdnějšímu. „Z krve a slz jsme ulili zvony, a jejich hlas jen jednou mluví řečí: minulost mrtva je. Přes její rov, kde staré stromy klečí, jde cesta do ráje.“ Tento radostný ples důvěřivého optimismu, tuto pohádkově zázračnou fabulistiku, tuto rozkošnou naivnost básnické dětskosti, v kolika mladých básnících z té doby X bychom ji nalezli odraženu? Ráž těchto několika básní je opravdové datum ve vývoji moderní české poesie. Verše vybrané do oddílu „Pozůstalost“ ukazují, že Ráž neustrnul na tomto stadiu, nýbrž hledal své poesii nové cíle a nové dráhy. V několika básních jako by mu šlo o to, zachytit teskný odlesk kosmu a sepříst jej s lidštější barvou země. „Ta tíže dálek zastřených a němá síla hvězd, beztvárným ulehla smutkem do našich očí.“ Jinde zase jde mu o píseň vzlétající vysoko v podnebesko na nejlehčí peruti. „Na horkých nohách tvých, na horkých kolejích, vlak modrých letí snů od země k bohu.“ A poslední báseň, „Říkání na podzim“, ukazuje ti již Ráže dotčeného poetismem. Toto vydání veršů Rážových přejímá některé básně z jeho prvních dvou knížek, avšak jen ty, které chtěl kdysi přidati k „Cestě k lidem“. Jsou hodně zeškrtány a jím pozměněny z dob, kdy je chtěl znova vydati. Není pochyby, že přílišná plachost Rážova a jeho naprostá nenáročnost literární způsobily, že zůstal za svého života nedoceněn, ano vlastně neoceněn jako básník. Toto vydání chce napraviti křivdu na něm spáchanou a věřím, že ji u soudného čtenáře skutečně napraví. Příští obšírné dějiny moderní české poesie poválečné budou si musit povšimnouti i díla i osobnosti Rážovy; a zejména období poválečné poesie proletářské nebo sociální není možno si mysliti bez těch několika básní Rážových, v nichž tvořivý jeho plamen vyšlehl naráz tak vysoko, aby záhy potom, podťat smrtí, zhasl navždy.
F. X. Šalda.
[XI] PRVNÍ VERŠE
[13]
I.
Pod bledou oblohou, jež divnou krev mi dala, Pod bledou oblohou, jež divnou krev mi dala,
 jsem tiše vyrostl, jak smutný topol bílý, mlád silou tajemnou, jež větve rozpínala, tou silou tvrdých míst, již kořeny mé pily. Na květech zavřených se dolíbáš mé krve, tep srdce uslyšíš, je vzdálený, však vroucí, ku kmeni přitiskni svých ňader měkký sníh a písně rozpučí, jež v samotách mých zněly. 17
II.
Nějak ty písně tklivě zní, Nějak ty písně tklivě zní,
 do srdce padá umdlení, a chce se, chce se srdci spát a nežalovat, neplakat. Kdes na samotě usednout a vidět mraky nebem plout, usednout na svůj vlastní hrob a zpívat písně beze slov. 18
III.
Slyšel jsem na horách kohosi plakat, Slyšel jsem na horách kohosi plakat,
 tak bolestně, upřímně, lítostně plakat, až sama ozvěna ztajila dech, jako když vězně pláč v zčernalé věži prosebně zakvílí k ledovým strážcům, mlčením zatřese v šedivých zdech. Do hor jsem vystoupil, volal a volal, nikdo se neozval v rozpuklých skalách. Vězení našel jsem studené, prázdné, rezavé okovy, v nádvoří pustém na tvrdé dlažbě svítila krev. 19
IV.
Již měsíc bledne nad městem Již měsíc bledne nad městem
 a já jdu domů sám a směji se svým bolestem a trpce vzpomínám. V očích se lesknou jiskřičky, mstivé a bolestné slzy. V měsíčním světle vychladnou a zapomenem brzy. Něco se ubít musilo krásného v černé krčmě. Osude, víc jen přišlápni, do prachu stiskni, skrč mě! Něco se ubít musilo. Tolikrát, bože! Vždycky. Ani již plakat nemůžeš. Vše vyzní ironicky. 20
V.
Les zšeřený, list pod nohou, Les zšeřený, list pod nohou,
 večerní mraky plují oblohou, rozteskněn, sám, a vzpomínkami sklán, jdu sám. Zda v cestách mých se jednou vyjasní, a na mém trní růže vykvetou, zda rozvijí a zavoní, zda hvězdy blíž se k snům mým nakloní a zaplanou v noc mou, i v mou? Duši mou lačnou, kdo ji ukojí, kdo rány rudé zlíbá, zahojí a kdo dá odpověď? Les zachmuřen, vše mlčí a vše sní. Jak by se bály, mraky poslední prchají v šeď. 21
VI.
Bylo to v šerých večerech, kdy sám jsem bloudil městem, Bylo to v šerých večerech, kdy sám jsem bloudil městem,
 kdy krámy byly zavřeny a všechny zvony spaly, a unavené oči lamp se dlouhým bděním do noci pozvolna zavíraly. Já snil jsem o zapadlé chodbě s renaissanční mříží, jež zavřena. A rezavý drát zvonce z šedé stěny se protáhl a zohýbán podává rukověť. Kdes v chodbě zvon tlí roztříštěný. A starý park se měkce tmí za renaissanční mříží. V něm somnambulní slunečnice někde za zdí lkají, fontána pláče beze slz, že růže tichem líbané pomalu uvadají. Já chtěl jsem vzbudit zmlklý zvon, až vzkřik by vytřeštěně, 22 a branou projít do komnat, kde království je stínů, usednout mlčky na balkon a spát na loktech měsíce, jenž svítí v rozvalinu. 23
VII.
Za nocí jasných, slyšíš kroky mé? Za nocí jasných, slyšíš kroky mé?
 A tušíš, tam že stojím pod oknem, na prsou ruce němě sepiaté, vysoký, bledý, v plášti šedivém? Velikou láskou vyrostu do oken, plášť rozhalím a uzříš srdce mé, jak rudý měsíc plál by rozžhaven. 24
VIII.
Mlčky jsme tenkrát se rozešli, Mlčky jsme tenkrát se rozešli,
 osud nám na prsa klek’, nevím, proč dala’s mi na cestu kytičku slaměnek. Slaměnky suché a studené, růže já žhavé jsem nes ti, které se neslyšně rozpadnou. Slaměnky chřestí a chřestí. Dotkneš se kytice za šera, jako bys kostlivce hladil. Ticho tak teskně se rozvlní, jak by tě někdo znova zas zradil. Mlčky jsme tenkrát se rozešli, osud nám na prsa klek’, nevím, proč dala’s mi na cestu kytičku slaměnek. 25
IX.
Omamný soumrak mdlobu do květin dých’ Omamný soumrak mdlobu do květin dých’
 a ony v slzách oči zavřely. Nebem se zvolna prosák’ měkký indych. Osiky šumí o dědičné zimě. Všechny cesty se v dáli sblížily a měsíc vyšel z lesů naproti mně. Dva známí tuláci se pozdravili. 26
KONEC ZBOJNICKÉ SLÁVY.
Na podzim bylo to. Několik dní porota soudila vraha. Město již čekalo nervosní, kdy zjeví se pravda nahá. Čtenáři novin své rozsudky dávno hotovy měli, v hospodách rození právníci do nocí vyseděli při hlučných debatách, zdali to zabití, vražda? Měl-li on právo bránit se, zjištěna rána každá? Na podzim bylo to. Zvečera do soudní síně jsem zašel. Na podzim bylo to. Zvečera drobný dešť s nebe se snášel. Vstoupíš, dech horký divadla ovane ruce a tváře. 27 Parfumem sladkým prosáklá oslepí záře. O něčem jiném žes cestou snil? Utiš se; nejsme sami. V řadách jak záhony růží krásné a vznešené dámy. Kukátkem kdosi tě pozdravil, vědomí zas se ti vrací. Pohlédni před sebe: Ano, on! V strojené resignaci. Za bledou maskou vytušíš hrůzu a strach a zmatek, rety jak, drážděné pověrou, stále by šeptaly: Pátek – Obhájce odkrývá kořeny zla: – Blízko jsou. Šlapeme po nich. Bezcitná společnost uhání na lehkomyslných koních. 28 Nebylo matky. Světem šel v studená města a kraje. Na srdci nevěstek zhřívaná dlaň pro jaký osud zraje? Obhájce mluví dál a dál, argument přidává jiný. Nálezem soudních lékařů zjištěny souchotiny. Nějaká střízlivá tragika. Publikum nechápe věru. Růžová slečinka zívajíc, otvírá bonbonieru. Choroba těžká, smrtelná v tak pokročilém stavu. Plíce když ztraceny, porotci, možno je žádat i hlavu? V okamžik ten jsem zachvěl se zbojnické slávy bídou. 29 Obžalovaný zaplakal nad vlastní panychidou. „Pozdě je dnes“ – kdos prohodil pro sebe přesvědčivě. Slečinka hlavu otáčí, za hlasem dívá se snivě. Vyšel jsem do noci. Usnuly blátivé ulice zatím. Zdá se mi, jako bych zapomněl říci kdes: Číšníku, platím! Toulám se rozteskněn jedním snem, jedním snem ze zašlých věků. Zbojníku Ivane! Co bys řek’ dneska mi o člověku? Jarního rána jsi vzpřímen stál pod kolem, na něž tě vpletli. Pohledem hrdým jsi objímal stráně, jež zázrakem kvetly, 30 s okovy na rukou, hrozný přec, nesmířen, vědom své krásy, jako bys čekal, že korunou Satan tvé ozáří vlasy, jako by smrt mohla zachránit sílu tvou všechnu a mládí, jako bys do lesů volat chtěl: Zpívejte, kamarádi – 31
CESTA K LIDEM
[33]
NA SAMOTÁCH.
Někde daleko přibit na skále Promethea, šlehán vlnami temně hučícího moře, s rukama rozpiatýma počítám své dny. Unavenýma očima hledím v pláň mořskou a ústa, která nemají slov pro kletbu, umdlela a mlčí. Orel Prometheův je mrtev i s bohy. Oceán skoupě ukrývá svoje vzpomínky na dně a nerodí báje. 37 Žízně bolestí, nevěře ve vykoupení na skále Promethea, šlehán vlnami temně hučícího moře, počítám své dny. 38
EROTIKON.
Ty skráně moje vychladnou a dozní píseň krve mé a oči v důlky zapadnou, v tmu záhadnou, v tmu záhadnou, tak v umírání upřené. Skloníš se bledá nad mrtvým, zachytneš hlavu do dlaní, ten mrtvý hoch kdys býval Tvým, pro smutný život klidný rým mu na rtech zůstal v usmání. A nic se v tichu nepohne. Minulost. Život, Smrt a sen. – Tvá ruka vlas mi rozhrne a ve vzpomínce vzdálené zrak na všem utkví zarosen. 39
S PÍSNÍ DÁL.
Dny přijdou na tě takové, kdy umdlený a v slabosti, jako bys kříž svůj nemohl již na Golgotu donésti. Není to touha zoufalá, máš víru v silná jitra, dny, jen někam chtěl bys utéci v kraj pohřbený a vzdálený. A složit břímě trpkých snů – a zapomenout na chvíli. Necítit času divý spád a vln, které tě znavily. A vrátit se pak navečer, když hvězdy šerem zahoří. Odvázat člun a s písní dál plout v bludná svoje zámoří. 40
MATCE.
V duchu jsem slíbal všechny Tvé slzy, které jsi plakala v bolu. Cestou však svojí musil jsem jíti, pro sebe k výšinám, pro Tebe dolů. To byly slzy smutného děcka, kterému hračku nejdražší vzali. Zanesen k slabým, na Tě jsem myslil v roklinách Taygetské skály. Dar Tvojí lásky chudým jsem rozdal, pohádku o Tobě vyprávěl jsem. O zlatém srdci, o bílém čele, korunou trnovou probodeném, o Tvojí modlitbě tiché a vroucí za moje štěstí k milému Bohu. Modlitba Tvoje nebyla marna. Štěstí mé hlásá rudý květ hlohu. 41 Něco se bolestí vykoupit musí. K propastem někdo zabloudit může. Na smělých výšinách trhám Ti, matko, dar svojí lásky, krvavé růže. 42
SRDCE.
Zanes jsem srdce své do tmavých lesů, do ticha samoty, do vůně vřesu, rozchvělé jarem a mládím a písněmi, boží své království na zemi. Radostí plakalo, v slzách se smálo, že pro ty touhy je místa tak málo, nizoučké obzory, tepny tak zúženy – pro divé mízy a plameny. V samotách zpívalo o někom v dáli s korunou z růží, o vzdáleném králi, někde že za lesy, slunce kde v mlhách se stkví, sní o svém oddaném království, které by rádo však bojem se otřáslo, zažehlo vše, co již zchladlo a pohaslo, odbojem bouřilo, zdvihlo své obzory za pláně, za lesy, za hory. 43
* * *
Přijde noc jednou těžká tmou Přijde noc jednou těžká tmou
 a skloní se ti nad hlavou, mlčící noc a beze hvězd. Pak sny své dále nesmíš tkát a marno bude žalovat, že ve dveřích se zjevil trest. Raději vyjdi před svůj dům a podej ruce hříšníkům na znamení, žes zbloudil z cest. To budou chvíle nových dní, ty musíš, než se rozední, již zkrvácenou přinést pěst. Životem jedním nelze žít. Požáry musíš založit a všechno slabé do nich vnést. Vyvážit svoje dobro zlým, vzepřít se snům svým chorobným a z jejich hrobu vzkvést. 44
ZÁTIŠÍ.
Večerní, dlouhá idyla, má duše tak ji vysnila: Na širém nebi vzkvete len a žlutý měsíc u oken. Já pak Vám tiše řeknu: ty. To budou lampy zhasnuty a měsíc zádumčivý jen se bude toulat u oken. Šero se zjiskří polibky a změkčí kyvem kolíbky, tré duší splyne v sladký sen a měsíc stane u oken. 45
* * *
Hledám slovo, jež u boha, cestu k němu. Hledám slovo, jež u boha, cestu k němu.
 Nedám ruky své průvodci bezpečnému, trpím a hledám. Jdu k propastem, horám. Jsem bloudící vlna. A noc je nade mnou, matka hledajících, divuplná. 46
MRTVÁ ZVONICE.
Věž mrtvou jsem viděl, které vyrvali jazyk, šedivou mučednici. A největší Pátek a Veliká Noc tížila osetá pole a ves mou, neusínající. Čekalo srdce v temnotách tam dole, že nebe promluví. Mé bílé dětství vrátilo se ke mně a víra matky mé. Spolu jsme klekli na práh rodné země v prostotě nevinné. A zvonů hlas zněl podvečerem svátků a jiter neznámých, v tajemnou splýval kdesi křižovatku hlas temný a jasný a smutný a krásný, jak pláč a smích – Ve vlnách stříbrných ožily věci němé a smírný hlas jako by pohřbíval 47 do čtyř stran světa hoře nevyřčené. Klid vanul z modrých hor. Maminko, nikdy už nebudou prosit za nás! Věž mrtvou jsem viděl, šedivou mučednici. Nad tesknou stála vsí a neusínající. Byl večer bez klekání. 48
VOJÁKŮV KONEC.
Sedm dní smrti se v oči díval, bezvládně ležela hlava mdlá. Života čas se připozdíval a krátil oblouk kyvadla. Rovina, rovina, rovina pustá, mlčí a nezarůstá – Jako by někdo glossovat chtěl tři poslední léta v tom tichu, jako by někdo nevěděl o odpuštění hříchů – Bože, dej aspoň zapomenout na tíhu pout. Bledý a nad moře zavátý list na sklonu pádu snil temně o vůni vzdálené země, v podzimním slunci, kde bez něho uzrává ovoce nádhera pozdní a krvavá. 49 Sedm dní smrti se v oči díval; v den osmý měl pohled ztrnulý. – Ovoce pozdní list nepřikrýval a obzory bouří vzplanuly. Ve vichřice svistu vzpomene Strom všech zavátých listů? 50
BETLEM.
Vysoko na horách za Javorem u cesty rozpadlá mehana v sněhu. A sedmero bludných a znavených srdcí při ohni doutná – Jde chladné šero z lesů. Chomáček ovcí chví se v pruhu světla a teskný koně stín ční v modrou cestu. A sedm ještě doutnajících srdcí do ticha bílé prosincové noci si staví nový Betlem: Ti všichni, kdož kopali černou zemi v ní hledajíce skrýš podobnou rakvi, ti všichni v zákopech vedle sebe i naproti sobě, nemluvní kovkopové ryzího poznání (jež dělila záclona řeči), ti všichni jednoho dne, 51 pozvedše oči z tmy hrobu, spatřili hvězdy. A tehdy poznali všichni, že místo, na kterém stáli, tolikrát prokleté a nasycené krví, mučivou vzpomínkou a slzami a vzdechy, je vyvoleným pro nové zrození. A uzřeli člověka ukřižovaného, položeného na nahou zemi. Byl beze jména a národa jeho bys marně hledal v světě. A kolem když poklesli na kolena, zdrceni břemenem přílby, on tiše utrhl slovo, jež dávno jim uzrálo na rtech, a lačným je podal: „Žoldnéři.“ [52] A rázem prohlédly oči jejich, i spatřili odvěký blud, své osudy najaté v cizích službách a ruce, z nichž vypadla zbraň, volnou a k objetí rozpiatou náruč, i slunce, jež vychází z Rudého moře, a slzy, jež jásaly: bratří! Bratří! Sejmuli čapky. Klečí v bílé pláni, na horách v sněhu a ztraceni v lesích Vukovič Ante a Johann Grimm, Giovanni Castro, Toth Lajos, Majewski Petr a Václav Žák i Stambulia Selim. * Mír budiž v nás, mí hoši dobré vůle! Hle, teplé jsou ohníčky na obzoru a spánkem těžkým usnula děla. Tichá je cesta. – Možno jíti k lidem. A hvězdy září – 53
MODLITBA V POLI.
Vojáček umřel. Spí modré zvonky v lese a jeho milá sní teplý sen. U hasnoucího ohně za všechny tiše modleme se. A hořká slova, jež přivane smutek a dálka, ať nehybně visí v pavučině ticha nad údolím, aby jich neslyšel mrtvý. Před jeho bledou tváří budeme prosit modlitbou kamenů osamělých za vykoupení země a lidská srdce. 54
DEN.
Myšlenky svými nástroji zvoní, rakvičky oči otvírají, na dně tam leží mrtvý sen. Ale okny a nedočkavou branou srdce, z ulic a polí, s vysokých věží a jitřních praporů nebes, z pohybu hvězd a rukou a věcí a z čistých předsevzetí přichází nový den. Před tebe cestu položil, je bílá, tichá a přímá, abys mohl srdce nést do světa s očima zavřenýma. Slunce již na horách klečí a poutník zpívá: Roste bylina v hlubokém lese, bylina léčivá, 55 na cizí bolest a rány myslí, pro cizí radost síly sbírá, proto je chudá a šedivá. Za lesy, slunce, nezapadej, do světa širého jdeme, den bílý, lásku a víru nám dej, dokud se všichni nesejdeme. 56
JARO.
Elso Maria, ty, kterás po celý rok prodávala sladké půlhodiny nocí v osvětleném domě, Elso Maria! Stíny zapomenutých tiše v dáli jdou. Nikdo neví, že pro tvé ruce v klíně, bledé a zamyšlené přistálo k zemi večerní slunce a dýše na ně sen teplých růží. Vy stíny, tiše, tiše cestou jděte. Až zavřeš oči a hroty svých prsů se dotkneš vzdálených hor, tvé slzy 57 na semknutá kolena padající, Elso, komu otevrou? Komu otevrou, Maria? 58
* * *
Na starých hřbitovech staleté stromy rostou, Na starých hřbitovech staleté stromy rostou,
 ty stromy mrtvým věrny jsou. Kořeny ve hrobech, větvemi vzpiaty k slunci, pro koho pokvetou? Z krve a slz jsme ulili zvony a jejich hlas jen jednou mluví řečí: Minulost mrtva je. Přes její rov, kde staré stromy klečí, jde cesta do ráje. 59
POZŮSTALOST
[61]
BYL MĚSÍC RAMAZAN.
Byl měsíc Ramazan. Ve skalách za Mostarem, na hercegovské vsi, nás došel služby čas. Povozem najatým my k městu vraceli se únavou serpentin, když slunce žár již has’. Byl měsíc Ramazan a Turek řídil koně (při dobrém obchodu i zbožným možno být), nad líným spřežením se zadumavě kloně, po čapkách vojenských se ani neohlíd’. A byl to možná vzdor a smutná jakás pýcha, již probouzel v něm klid té země kamenné, snad na cos vzpomínal, snad jen se modlil zticha, snad oči žhavé měl, snad měl je zavřené. Před starou hospodou na polovici cesty jsme mlčky stanuli. Pod námi v prorvy skal již první soumrak pad’ a zvonek bludných stád večerem jasně zněl a zase umlkal. 65 A Turek v krčmu šel a dal si číšku kávy a zbožně zapálil si cigaretu svou, pak náhle oživnuv, nás vyzval hnutím hlavy, a dál jsme jeli v hloub již temnou krajinou. 66
NOCÍ JSME PLULI.
Nocí jsme pluli, břehy neznámé, a tma zelených hlubin uspala vesla. Ta tíže dálek zastřených a němá síla hvězd beztvárným ulehla smutkem do našich očí. A němý stesk dál tiše s námi plul a v jeho mlčení my báli jsme se slova. Druh druhu v oči zřel, na něco jak by čekal. Snad kosmu odpověď, snad horkých slzí proud. A přišla chvíle ta bolestně slavnostní, uprostřed pralesů na olověných vodách, jak zázrak pohanům: 67 Kdes v hloubi skrývaný se zachvěl obraz země, a odraz širých niv ve třpytu slzí hrál, a my ji uzřeli tu zemi smutně krásnou, ubohou rodnou zem. A píseň ta, kterou jsme nezpívali tam doma v hospodách a na oslavu mrtvých, ta píseň náhle, nikým neslyšena, výkřikem táhlým prolomila ticho a šerý pedál vod do smutné noci zněl. 68
ZA JIŘÍM WOLKREM.
Květ modrý v jezeře v soumraku pochodní. Tak vidím oči Tvé, jak zhasly v smutku dní. Spí tiše pod zemí ty oči zavřené, pod víčky těžkými z bledého kamene. Daleko před nimi sad nejkrásnější zrá, v nás čistá víra Tvá se k němu ubírá. 69
MATKA.
Oči, které jsem za okny rozsvěcela, dohořívají. Cesta k prázdnému domu zarostla nocí, když jsi nepřišel. Ale dveří jsem nezavřela, neboť ruce mé neunesou té myšlenky. Já sama jsem ti život dala a nemohu jej vzít, třeba bys mrtvý byl. Nad zabitým jsem lásku proplakala a z víry jiný jsi se narodil. Už nejsi můj. Jdeš světem bez domova a k smutným lidem přijdeš všem, na nebi večerním kříž hrobu tvého prostý v strom velké naděje vyroste do oken. 70
JARNÍ.
V modrém zvonu oblohy skřivánčí srdce zpívá rozvitou píseň dalekých polí, jež kvetou mlčenlivá. Na stráni v jahodí milence do klína milý položil hlavu. Na horkých nohách tvých, na horkých kolejích vlak modrých letí snů od země k bohu. 71
PŘÁTELŮM.
K loži mému, horečkou prohořelému, přátelé dobří přicházejí, nejdražší dary přinášejí: Podzimní vůni země, pozdrav širého světa a nejtišší úsměv. Přátelé dobří ze dveří jdou, ale smutku mého od věků navršeného neunesou. Těžká hlava za vámi ve snu se propadává až ke dnu noci a víry. A spolu jak temným městem jdeme, klid svatý v srdcích nalezneme pro krásu jitra, jež se přiblíží, až všichni umřeme na kříži. 72
ODKAZ.
Unavená karavana velbloudů usnula na obzoru mezi modrými stany pod žlutou oblohou. Naše hory jsou za večera smutné a smutné jsou oči psa pozdvižené ke mně uprostřed smutného lesa. Smutek je veliká láska, jež objímá všecky věci, které odcházejí, protože zemřeme a ruce na prsou zkřížené budou prázdny jako otevřená škeble na vyschlé bažině. Bratře můj, kterého neznám, bratře můj, silnější mne, tobě odkazuji 73 vše, co jsem miloval, smutné bratry a sestry a smutné květiny na úhorech, žence s polí se vracející do hladové noci, zakleté ruce v šachtách i plavčíky v ráhnoví, bledé děti mlčící na zápraží, vojáky zpívající, oči zhasínající v krčmách a přibitá srdce za mřížemi. 74
ČERNÁ – BÍLÁ.
Bílé sanatorium z černých lesů svítí. Černá – bílá. Někdo umře a někdo bude žíti. Do noci bílí lékaři zápasí s plíživou smrtí. Černá – bílá. Domovy naše kams unášejí v horečkách blázniví chrti. Vlast naše je ona pevnina skonu neb uzdravení. Černá – bílá. Myšlenka na ni strašné oči má. V nich vidíš: Jest. A vidíš také: Není. 75
ŘÍKÁNÍ NA PODZIM K. Bieblovi
Po hladkých kmenech šplhaly chlapecké ruce k ovoci zpívajícímu Nohy milenek jsou tisíckrát hladší jak lehký bude pád Krvavou růži jsem viděl, jež toužila umřít polibkem z Hanovru Jen sebe polituj Kopretin nehledej planetu poslední stehlík jim vytáhl v září a prodal ji slunci i na krajkách poznáš má-li tě ráda Podzimní večery s náklady světla odplují važ si dlouhých nocí 76 OBSAH.
PRVNÍ VERŠE.
I. Pod bledou oblohou, jež divnou krev mi dala17 II. Nějak ty písně tklivě zní18 III. Fragment19 IV. Již měsíc bledne nad městem20 V. Les zšeřený, list pod nohou21 VI. Bylo to v šerých večerech22 VII. Za nocí jasných slyšíš kroky mé?24 VIII. Mlčky jsme tenkrát se rozešli25 IX. Omamný soumrak mdlobu do květin dých’26 Konec zbojnické slávy27
CESTA K LIDEM.
Na samotách37 Erotikon39 S písní dál40 Matce41 Srdce43 Přijde noc jednou těžká tmou44 Zátiší45 Hledám slovo, jež u boha, cestu k němu46 Mrtvá zvonice47 Vojákův konec49
[77] Betlem51 Modlitba v poli54 Den55 Jaro57 Na staletých hřbitovech staleté stromy rostou59
POZŮSTALOST.
Byl měsíc Ramazan65 Nocí jsme pluli67 Za Jiřím Wolkrem69 Matka70 Jarní71 Přátelům72 Odkaz73 Černá – bílá75 Říkání na podzim76
[78] Vyšlo 300 výtisků za redakce Konstantina Biebla s výzdobou Václava Maška, v typografické úpra- vě Karla Dyrynka. Vytiskla Státní tiskárna v Praze roku 1930.
E: av; 2005 [80]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Spolek českých bibliofilů v Praze; Biebl, Konstantin; Státní tiskárna v Praze
(Spolek českých bibliofilů v Praze - Vyšlo 300 výtisků za redakce Konstantina Biebla s výzdobou Václava Maška, v typografické úpravě Karla Dyrynka. Vytiskla Státní tiskárna v Praze roku 1930.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 80