Na kola voda smutně žlabem šumí...
Na kola voda smutně žlabem šumí,
kde mlýnec stával. – Stěny ohořelé
ponuré sobě vypravují dumy
a pak se diví: kdo tak dlouho mele?...
Na kola voda smutně žlabem šumí.
Mech bujný dávno na hřídeli roste
a v zemi puklý žernov odpočívá;
jak druhdy mlynář – s oken bejlí prosté
se do krajiny smutným okem dívá –
Na kola voda smutně žlabem šumí.
A šedý doubec na strhané hrázi,
jenž čtyři věky mlynářů zde prožil,
zavzdechne časem: „Mlynář nepřichází!“...
Nepřijde – s mlýnem kosti v hrobě složil –
Na kola voda smutně žlabem šumí.
A jak tu časem vítr písně hude,
dob zašlých štěstí skládají si dumu,
tak zpomínkami žije srdce chudé,
kdy opuštěno, jak ten mlýnec v rumu – –
Na kola voda smutně žlabem šumí.
63